Američtí filmaři rádi sahají k osvědčeným látkám domácím i zahraničním a vytvářejí jejich zmodernizované verze. Ty jsou uhlazenější, vytrácí se hlavně bezprostřednost nápadu i vypravěčská svěžest. Dokládají to přepracované japonské horory, nejnovější King Kong i remake úspěšné kriminální komedie Fun with Dick and Jane, kterou v roce 1976 natočil Ted Kotcheff. Tedy ještě předtím, než se zcela oddal rambovským historiím. Tehdy osvědčoval smysl pro jemně odstíněné komediální prvky i smysl pro hravé nonsensy, co chvíli ovlivňující lidský život. Jane Fondová a George Segal tu zpodobnili manželskou dvojici, která se existenčním nesnázím pokusí bránit loupežnými přepady. Baylo tu hodně vtipných průpovídek a charismatičtí, přiměřeně distingovaní protagonisté určovali ráz celého vyprávění.
Když se po bezmála třech desetiletích k témuž tématu vrátil režisér Dean Parisot, ve svém filmu, u nás uváděném jako Finty Dicka a Jane, chtěl – ne vždy šťastně – látku inovovat odkazy na skutečné případy vytunelovaných obřích společností (však jim také v závěru vzdává poděkování za „spolupráci“). Současně však vnáší groteskní, ba bláznivé prvky, diktované už účastí Jima Carreye v hlavní mužské úloze. Jim Carrey se přece nemohl obejít bez několika sólových výstupů, v nichž předvádí své kolohnátské kousky i rádoby groteskní ksichtění. Téa Leoniová zůstává zjevně v jeho stínu, snaživě mu přihrává, aby rozvinul své ztřeštěnosti.
Parisot se opíral o scénář ne vždy vyrovnaný a dramaticky funkční (ostatně co čekat od Judda Apatowa, jenž se pyšní takovým produktem jako 40 let panic). Parisot dosud zkušenosti sbíral dobrodružným žánrem (televize vysílaly seriál Maršál i druhořadé historky Co se doma usmaží, AFT, Podfukáři). Na plátna kin pronikla jedině jeho vesmírná parodie Galaxy Quest, snímek víc upachtěný než opravdu zábavný.
Ve Fintách Dicka a Jane se obětí finančního podfuku stane spořádaný Dick Harper (Jim Carrey), šalebně povýšený do důležité funkce. Pád společnosti ožebračí všechny s výjimkou ničemného šéfa (Alec Baldwin), který si naopak přivlastní velké peníze, i když navenek vystupuje také jako postižený. Dickova žena, očekávajíc nesmírný blahobyt, opustila zaměstnání. Rodině se rázem zhroutí veškeré jistoty: prosperita byla závislá na manželově výnosném zaměstnání. Dick marně shání práci, lepí se na něho neuvěřitelná smůla, vyhodí jej i ze supermarketu, kde měl vítat zákazníky. Pohromy dovrší vyhostění za hranice: když ztratí doklady, je považován za ilegálního přestěhovalce.
Nešťastníci přijdou o zařízení bytu a hrozí jim soudní vystěhování. Dokonce byl odvezen umělý trávník, kterým se tolik pyšnili. Rozhodnou se, že si na živobytí budou vydělávat loupežemi. Zprvu jim to moc nejde, ale pak si vypracují osobitý styl. Se stříkací pistolkou a v bizarních převlecích vylupují pokladny (je záhadou, kde v tu dobu přebývá jejich školou povinný synek; ostatně jednoduché slabikářovité nápisy zaplňují úvodní scény příběhy). Důmyslný, ale neustále nabourávaný plán, jak šéfovy nakradené peníze rozdělit potřebným, vyvrcholí v závěru důležitou roli v tom sehraje přímý televizní přenos.
Oba hrdinové jsou ve shodě s předlohou vylíčeni jako mimořádní smolaři. Avšak sklony pitvořit se, směšné pohyby a obskurní počínání spíše vedou k zamrzávání úsměvu. Kameraman Jerzy Zielinski nijak neozvláštnil obraz, časté večerní či noční scenerie se stávají pouze nezávazným koloritem. Theodore Shapiro složil zcela konvenční hudební doprovod.
Klopýtavě vedené vyprávění se spoléhá na izolovaně rozeseté gagy, které často ztrácejí svou účinnost. Mám na mysli třeba neúměrně zveličenou zápletku s napuchlými tvářemi (u Dicka po úderu pěstí, u Jane po kosmetických testech, do nichž se důvěřivě přihlásila), která ztrácí svou osobitost, když se vinou neúměrného prodlužování hroutí do trapnosti. Carrey i Leoniová si sotva tento film připíší ke zdařilým položkám své filmografie. Kamže se poděly časy třeba takového Podrazu...
