Factotum

Volná adaptace románu Charlese Bukowskiho Factotum od norského režiséra Benta Hamera (Povídky z kuchyně (Salmer fra kjøkkenet)) je dalším z příkladů, že k tomu, aby byl film zábavný, „stačí“ chlápek s lahví v ruce. Stále jiný a stále stejně dobrý Matt Dillon vévodí snímku s neobyčejnou lehkostí, Hammerovo melancholické drama má však s atmosférou původního díla společného méně, než by mu slušelo.

Čtyřicátník Henry ‚Hank‘ Chinaski (Matt Dillon) je od přírody zevlák a povaleč. Jeho největšími koníčky jsou chlast, koně a ženy. Hank je taky muž mnoha povolání. To ovšem zejména proto, že mu nic jiného nezbývá. Potlouká se od jedné podřadné práce ke druhé a nikde nemá sílu, ani chuť zakotvit. Hank hledá úkryt v baru, nebo v potemnělém hotelovém pokoji a pokouší se psát. Své výtvory tvrdohlavě posílá do nakladatelství, které o ně nejeví zájem. Hank u pípy nakonec potká ztroskotalou Jan (Lili Taylorová). Jejich vášnivá idyla končí, když se rozervaný básník začne měnit v úspěšného sázkaře. Jan Hanka opustí a on se dá dohromady s Laurou (Marisa Tomeiová) a chvilku jezdí s taxíkem, montuje kola, nebo čistí sochy. Je však předobrazem typického bílého odpadu, vedlejšího produktu „Amerického snu“? Věřím, že nikoli. Hank totiž pořád doufá, že jednou něco vydá.

Scénář Factotum vznikal ve spolupráci Benta Hamera a Jima Starka, známého producenta raných filmů Jima Jarmusche. Jejich prázdná atmosféra je ve snímku jednoho z nejznámějších norských režisérů současnosti zřetelně cítit. Hank je typický antihrdina, chlápek který nic moc neumí, nijak extra se nechová, a je věčně pod parou. Matt Dillon, vizuálně zcela opačný než Charles Bukowski, přistupuje k Hankovi poněkud odtažitě. Neprožívá jeho problémy nikterak nápadně, nepokládá se do nich tak, jako když nedávno hrál vystresovaného policistu Ryana v oscarovém dramatu Crash. Spíš sebou nechá figuru proplouvat a tváří se, že je na plátně vlastně náhodou. A tehdy – a ještě navíc až s vývojem, tedy v pozdějších pasážích snímku – je možné s Hankem sympatizovat. Je zajímavé, že Dillon už kdysi podobnou postavu hrál. Byl to závislácký dandy Bob ve Van Santově road-movie Drugstore Cowboy. Dalo by se říct, že kdyby měl Bob smůlu a vym ěnil by prášky za chlast, mohl by se Hankem v průběhu let snadno stát. Hlavní rozdíl obou snímků je ovšem v atomsféře. Drugstore Cowboy je plný mladické romantiky, kde se i ve studeném rozbřesku chlápci můžou chovat jako praví kovbojové a holky vypadají jako modelky z titulní stránky Vogue. Factotum se proti tomu snaží být nuselskou čtyřkou. Drsný život si vybírá svou daň nevybíravými způsoby a potlučený Hank se musí rvát o každou kost. Neurvalou citlivost však najdeme spíš v Bukowského knize, než v Hamerově filmu, kterým se jako kouř putykou nese nostalgie a melancholie. Kameraman John Christian Rosenlund si libuje ve tmavých zákoutích prosvětlených teplými odstíny.

Přes všechny výhrady však filmový Hank svým způsobem kovbojem zůstává. Dillon mu propůjčuje nenahraditelné jiskrné oči a v glosách, kterými komentuje děj, najdeme Bukowského typický šibeniční humor. Vedlejší role jsou sehrány bezvadně a s citem, takže nezastiňují lakonického Hanka. Hamerovo Factotum patří k tomu typu filmů, které se pokoušejí literární předlohu posunout nečekaným směrem. V tomto případě je výsledkem náročnější podívaná, kterou Bukowskiho skalní fanoušci zřejmě nebudou cenit výš, než Schroederovu Barfly s Mickeym Rourkem, příznivci pomalejší artové produkce by však mohli přijmout Factotum velmi laskavě.