Každé studium jednou skončí - i hrdinové vysokoškolské komedie Cédrica Klapische Erasmus a spol. nakonec spadli do skutečného života. Pokračování Erasmus 2 se k nim vrací několik let poté, co spolu bydleli rok v Barceloně v rámci studentského výměnného programu, podle něhož se oba filmy v češtině jmenují.
Hlavní postavou nového filmu zůstává Xavier (Romain Duris, jenž vedle Klapischových filmů hrál např. v Exilu nebo v letošním Arsenu Lupinovi). Rozhodl se stát spisovatelem, ale místo románů píše telenovely a biografie celebritek. S ex-přítelkyní Martine (Audrey Tautouová) zůstává v kamarádském vztahu. Bydlí u nevázané lesbičky Isabelle (Cécile de France) a později u další staré známé, Angličanky Wendy (Kelly Reillyová). Xavier se za ní do Londýna přesune z pracovních důvodů (píší spolu scénář) a časem s ní začne i chodit. Důvěrně se však sblíží také s modelkou Celií, jíž v Paříži píše životopis. Vztahy vygradují v Petrohradě, kde se žení Wendyin bratr William.
Erasmus 2 se skutečného života dotýká stejně letmo, jako se předchozí díl jen otřel o skutečné studium. Jestliže v Erasmu a spol. se učení a zkoušky shrnuly několika rychlými střihy, tentokrát práci či obecně existenční starosti Xavier smete ze stolu komentářem „Dělali jsme na scénáři celé hodiny“. Ano, oba filmy se točí hlavně kolem začátků a konců vztahů, ztrácených ideálů o lásce a střetu zamilovanosti s každodenností. Nic proti takovému tématu, ale i ono vyžaduje postavy z masa a kostí - a ty z Erasmu 2 si hledí jen svých hledajících srdéček a na svých třicet let se chovají poněkud dětinsky.
Je však možné, že za takovými charakteristikami nestojí povrchnost scénáře, nýbrž ironie. Otazník, zda jde zrovna o jedno, nebo o druhé, se táhne celým filmem. Rozhovor s modelkou, která se vyznává z lásky ke svému psu a říká věty jako „Je otrava být slavná!“, svou evidentní nadsázkou zasahuje cíl, zatímco scéna na kokainové party působí jako úlitba těm, koho fascinují večírky zlaté mládeže. Většinou však není příliš jasné, kdy se režisér do dnešní generaci lidí kolem třicítky strefuje a kdy se jí chce vlichotit.
Současní mladí Evropané skutečně pendlují mezi metropolemi - proto je refrénem filmu záběr na rychlovlak kdesi mezi Paříží, Londýnem a Petrohradem. Tykají si s moderními technologiemi - a tak se i tady rozcházejí po mobilu a nedají z ruky notebook. Žijí současností, děsí se odpovědnosti, odkládají definitivy, rádi si věci i lidi nejdřív „ozkoušejí“, ale zároveň touží po něčem trvalém - to všechno tu vlastně nějakým způsobem je. Jen se nedá říct z jakého důvodu a za jakým účelem.
Podobně to vypadá s tématem prolínání kultur, které zde hraje klíčovou roli. Wendyin nápadník je Španěl a zve ji na představení flamenga, William si bere ruskou baletku jménem Nataša - mají tahle národnostní klišé reflektovat stereotypy, jež o Evropanech panují, nebo jsou důsledkem scenáristické lenosti? Stejnou nejistotu vzbuzuje formální stránka filmu. Dělený obraz, zrychlený pohyb, střihové „turistické“ túry metropolemi či komentář mimo obraz jsou prostředky, jimiž si Klapisch vyprávění ulehčuje a podřizuje jej divákům videoklipů. Umí však rýpnout i pořádně hluboko, třeba vtipnými paralelami mezi osudy svých hrdinů a pohádkami či telenovelami. Scénu s dědou, jemuž Xavier představuje falešnou snoubenku, natočí tak, že ji lze vnímat jako neškodný groteskní skeč i jako kritiku předsudků a očekávání, jimž musejí mladí dospělí čelit. A i když dokáže jedním dvěma záběry beze slov říct vše potřebné, jindy ústy Xaviera sklouzává k instantním moudrům. Nebo jsou i ona myšlena ironicky?
Erasmus 2 je v každém případě příjemná romantická komedie, ale kdyby si divák mohl být jistý, že to, co pokládá za její negativa nebo za vedlejší efekt, je autorským záměrem, hodnotil by tento film o třídu výš.
