Je našemu publiku známá nejen díky akčnímu filmu Mission: Impossible, ale i z Ozonova snímku 8 žen a z Rivettovy Krásné hašteřilky. V domovské Francii se řadí právě k významným představitelkám charakterních a psychologických rolí. Za své výkony byla oceněna jedním Césarem, v sedmi dalších případech se o tuto cenu ucházela neúspěšně.
Emmanuelle Béartová se narodila 14. srpna 1965 ve francouzském letovisku St. Tropez v rodině zpěváka a textaře Guy Béarta. Vyrůstala vzdálena hlavnímu kulturnímu dění na rodinné farmě v Provence, přesto ale získala malé role ve filmu La Course du lièvre à travers les champs (1972) režiséra Reného Clémenta a v postapokalyptické sci-fi Demain les mômes (1976). V roce 1983 se Béartová odhodlala ke studiu herectví v Paříži. Hned po třech měsících ve francouzské metropoli byla obsazena do své první výraznější úlohy v dramatu Premiers désirs (1983). Další dva její snímky jí vynesly nominace na francouzskou výroční cenu César. Jednalo se o tituly Un amour interdit (1984) a Utajená láska (1985). V tom druhém se Béartová poprvé setkala se svým budoucím manželem, hercem Danielem Auteuilem.
Průlomovým filmem pro Béartovou bylo drama Manon od pramene (1986). Snímek navazoval na filmové drama Jean od Floretty (jedná se o adaptace románů Marcela Pagnola režírované Claudem Berrim, hráli v nich Daniel Auteuil a Yves Montand). Film vyprávěl příběh mladé pasačky, která se rozhodne pomstít příkoří spáchaná na jejím otci. Za tento výkon získala Béartová svého jediného Césara. Zaujala poté i v komedii Nalevo od výtahu (1988) s Pierrem Richardem. K největším hereckým výzvám pro Béartovou patřila role drogově závislé dívky v dramatu Les Enfants du désordre (1989). Výraznou postavu získala též v psychologickém snímku režiséra Jacquese Rivetta Krásná hašteřilka (1991). Film s o setkání mladé dívky (Béartová) se stárnoucím malířem (Michel Piccoli) byl výjimečnou studií o vzniku uměleckého díla a dodnes patří k vyhledávaným titulům návštěvníků artových kin.
Ač se Béartová objevovala také v divácky vděčných titulech (dobrodružná komedie s Vincentem Perezem Il Viaggio di Capitan Fracassa, 1991), její doménou zůstávala psychologická dramata. V první polovině devadesátých let zazářila hlavně ve snímcích režiséra Claudea Sauneta; filmy Srdce v zimě (1992) i Nelly & Monsieur Arnaud (1995) jí přinesly nejen další nominace na Césara, ale především výrazné herecké příležitosti po boku Daniela Auteuila (romance Srdce v zimě) a Michela Serraulta (setkání nespokojené mladé ženy s osamělým obchodníkem v dramatu Nelly & Monsieur Arnaud). K dalším ceněným snímkům Béartové patří psychologické drama Claudea Chabrola L'Enfer (1994), vycházející z nerealizovaného scénáře „francouzského Hitchcocka“ Henri-Georgese Clouzota, a dobové drama Regise Wargniera Francouzska (1995).
V roce 1996 se Béartová objevila ve veleúspěšné akční podívané Mission: Impossible společně s Tomem Cruisem a svým krajanem Jeanem Renem. I přes řadu dalších nabídek zpoza Atlantiku americkou kariéru odmítla a dala přednost francouzským filmařům (hrála také v britském dramatu Elephant Juice z roku 1999). Oddechové tituly zastupují ve filmografii Béartové i komediální romance Don Juan (1998) a vánoční komedie Pusa (1999). Vděčné herecké příležitosti Béartové poskytly filmové adaptace literárních děl: zpracování románu Steinunn Sigurdardottirové Zloděj života (1998) o trojici rozdílných žen žijících na samotě na bretaňském pobřeží či filmová verze románového cyklu Marcela Prousta Hledání ztraceného času. Tu pod názvem Čas znovu nalezený natočil chilský exulant Raoul Ruiz, známý svou náklonností k umělecké avantgardě. Ruiz, který do svého snímku obsadil řadu hvězd (Catherine Deneuveová, John Malkovich), filmem úspěšně nastínil atmosféru pařížské elity dvacátých let. Její herectví postupně pod režijním vedením zkušených tvůrců získalo osobitý styl procítěné psychologické drobnokresby. Přitom má ale Béartová dar zcela přirozeného, v případě potřeby dokonce hravě rozverného projevu. Tím si získává srdce diváků a bez problémů si ji zapamatuje i ten, který ji na filmovém plátně vidí poprvé.
Za historické drama Les Destinées sentimentales (2000) o knězi zamilovaném do volnomyšlenkářské dívky byli na Césara nominováni Béartová i představitel hlavní mužské role Charles Berling. Se sedmi dalšími herečkami (např. Deneuveová, Isabelle Huppertová či Fanny Ardantová) hrála Béartová v muzikálovém dramatu Françoise Ozona 8 žen (2002), které svérázně variuje téma nepřístupného venkovského sídla, na němž došlo k vraždě. Tato situace posloužila Ozonovi jako východisko k postupnému rozplétání komplikovaných rodinných vztahů. Film byl ceněn hlavně pro výborné hereckých výkony všech osmi představitelek. Na spolupráci s režisérem Jacquesem Rivettem navázala Béartová intimním dramatem Příběh Marie a Juliena (2003). S Fanny Ardantovou a Gérardem Depardieu se pak Béartová sešla během natáčení psychodramatu Žena mého muže (2004).
