V roce 2002 se odnikud objevil devatenáctiletý Christopher Paolini a představil fantasy román Eragon, který se měl stát trvalkou na mnoha žebříčcích bestsellerů. A přitom byl jeho recept na úspěch tak prostý. Ve své jednoduchosti přímo geniální. Vzít příběh Lucasových Hvězdných válek (také známých jako Nová naděje) a předělat ho do podoby heroické fantasy. Nevěříte? Věřte!
Idealistický mladík s dobrodružstvím v krvi vyrůstá u svého strýce v nejodlehlejším místě celé říše. Otce ani matku nikdy nepoznal. Náš hrdina je ale předurčen k Činům. Má sesadit tyrana, pod jehož vládou celá říše chřadne. Tragická strýčkova smrt jím pohne, vyráží do velkého světa udělat velké věci. K ruce mu je naštěstí stařec s hrdinskou minulostí. Shodou okolností poslední z kdysi mocných bojovníků, jejichž úkolem bylo strážit spravedlnost. Pomáhalo jim v tom nejen brilantní šermířské umění, ale také ovládání (kouzelné) Síly. Obě dovednosti si náš mladík osvojuje pod dohledem svého nového přítele a mentora. A mezitím míří k rebelům, kteří jediní mají odvahu se tyranovi postavit. Okolnosti tomu však chtějí, aby se na cestě setkali učitel a žák s řadou protivenství. Na jedné straně náš hrdina přichází o svého učitele, jenž se v osudové chvíli obětoval, na straně druhé získává přítele. A ve spanilé princezně, kterou osvobodil ze zajetí, nachází ženu blízkou jeho srdci. Cesta k rebelům je po několika strastiplných okamžicích u konce, vzápětí ale dochází k bitvě, která může znamenat zlom v celé válce. K bitvě, která má být rozhodnuta jedním přesným zásahem našeho hrdiny… Stále ještě jsem vás o podobnosti obou příběhů – jistě čistě náhodné – nepřesvědčil?
Pokud tedy platí, že Eragon je Paoliniho Hvězdnými válkami, pak Eldest, je zcela jistě jeho Impérium vrací úder. Lucas kdysi překvapil, když uhnul od stanovené linie a namísto přímočaře pojatého dobrodružství nabídl celkem spletitý příběh, v němž se situace nečekaně brzy komplikuje, aby se vzápětí všechno zkomplikovalo ještě daleko víc. To samé platí i o Eldestovi. A i ten děj má k Impériu zatrachtile blízko. Posuďte sami.
Namísto oslav vítězství nastává čas truchlit. V dozvucích bitvy padl vůdce Vardenů Ažihad. Eragonův přítel Murtagh byl navíc unesen a nikdo nepředpokládá, že by mohl přežít. Ač se nyní může Eragon honosit hrdým přízviskem Stínovrah a mezi trpaslíky se stal bojovníkem nad jiné váženým, hotovým Dračím jezdcem ani zdaleka není. Nezbývá než aby společně se Safirou splnil své poslání a v doprovodu Aryi odešel do elfských lesů Du Weldenvalden. Zde Eragon vstupuje do učení k ještě jednomu, opravdu už poslednímu, Jezdci, stařičkému elfovi Oromisovi, a jeho draku Glaedrovi. Spolu se Safirou zdokonalují nejen své bojové a kouzelnické schopnosti, ale také se učí vnímat a poznávat svět. Eragona navíc během výcviku sužují dvě hluboké rány – jednu utržil v boji s černokněžníkem Durzou a způsobuje mu nevyslovitelně bolestivé křeče, druhou mu zasazuje elfí princezna Arya, která odmítá jeho vytrvalé dvoření.
Eragonův výcvik ale není to jediné, co se v Alagaesii děje. Nová vůdkyně Vardenů, Ažihadova dcera Nasuada, míří se svými vojsky do království Surda a chystá se do bitvy proti Galbatorixově armádě. Také Eragonův bratranec Roran vzal svůj osud do vlastních rukou. Před dobrovolným uvězněním zvolil boj. Zburcoval celou vesnici Carvahall a vede své sousedy strastiplnou cestou k Vardenům. Jeho motivace je prostá: vysvobodit milovanou Katrinu ze zajetí odporných ra'zaků.
„Imperiální“ motivy jsou patrně na první pohled, od úvodní katastrofy přes náročný výcvik u stařičkého mistra. A na závěr Eldesta nás čeká staré dobré rodinné překvapení… K Paoliniho cti však zároveň slouží, že se v Eldestovi spoléhá i na imaginaci vlastní než na nápady svých inspirátorů – na rozdíl od Eragona, který je kompletně „vypůjčený“. Autor si konečně vyhrál i s příběhem jako takovým. Tam, kde byl Eragon narýsovaný do brutální přímky, se Eldest klikatí a vroubí. Paolini už není tak snadno předvídatelný a motivů, které rozehrál v prvním díle, s rozmyslem užívá v díle druhém.
Paoliniho literární vzestup se navíc neomezil jen na výstavbu (bezmála) originální dějové linky. Po formální stránce odvádí na Eldestovi solidní řemeslnou práci, díky níž snad může být konečně označen za spisovatele. Upouští od přímočaré akce oproštěné jakýchkoli popisů, jaké jsme byli svědky v Eragonovi. Namísto toho se rozhodl „ukázat“ čtenářům kraje Alagaesie ve vší parádě. A dokonce se odvažuje vstoupit do niterného světa svých hrdinů. Dříve nemožné se stalo skutečností. Svého Eragona nechává rozjímat s elfem Oromisem nad existenciálními otázkami, od smyslu boje až po víru v božstva. V Eldestovi se samozřejmě neukrývá velké dílo postmoderny, v němž by se za atraktivní slupkou schraňovala moudra z mnoha vědeckých oborů. Přesto Paolinimu slouží ke cti, že se odhodlal ke „zkoumání“ civilizací elfů i trpaslíků. Eragonův přerod z mladíka žijícího bojem a dobrodružstvím v muže zvažujícího mnohé aspekty života není jen deklamován. Skutečně se v Eldestovi odehraje. Románu rovněž prospěly pokusy odlehčit jej za pomoci několika humorných momentů.
Veškerá chvála na Eldesta vyplývá především ze srovnání s Eragonem. Rozhlédneme-li se obšírněji po všech končinách fantastické literatury, nebo dokonce po široširém oceánu zvaném Beletrie, pak už Eldest jako TAK velká ryba nevypadá. Nemění se tím nic na čtenářově touze chopit se dílu číslo tři a dozvědět se, jak to naši hrdinové nakonec vyválčí…
Poznámka k názvu: Na předsádce knihy se kromě oficiálního titulu Eldest objevuje rovněž jeho český překlad Prvorozený.
Původní název: Eldest, Inheritance, Book Two
Napsal: Christopher Paolini
Obálka: John Jude Palencar
Překlad: Olga Machútová
Nakladatelství: Fragment, Havlíčkův Brod 2005
Počet stran: 656
