Paul Giamatti hraje Paula Giamattiho, herce z New Yorku, který se zaťal u role Strýčka Váni. Symatizující režisér mu říká, že bere roli příliš vážně, a Paul se děsí, že Váňu „neprociťuje“, zatímco se mu do role plete vlastní osobnost. Na radu agenta si najde článek v noblesním magazínu New Yorker, který popisuje úschovnu duší. Po jediném setkání s ďábelským obchodníkem dr. Flintsteinem (David Strathairn) se Paul rozhodne uložit svoji duši v úschovně. Odložení vlastní duše do ledničky má ale bohužel nečekané vedlejší účinky. Mnoho z nás by je čekalo, ale Paul je překvapen a pohněván, že mu o nich neřekli. Nejenom že se chová podivně, jeho žena Claire (Emily Watsonová) tvrdí, že i jeho tělesný odér se změnil. V práci mu to také nejde. Paul se tedy rozhodne duši vyzvednout. Narazí ale na problém: duše zmizela. Byla zřejmě prodána do Ruska. Zdá, že existuje kvetoucí černý trh s dušemi všeho druhu. Dr. Flintstein jich má celý katalog.
Nucen okolnostmi, Paul přizná manželce, že jeho duše je ve skladě. Proč jsi to udělal? – ptá se manželka. Nevím, Max povídal, že jeho matka to udělala, i Cynthia o tom přemýšlela... Je to jeden z mnoha bizarních momentů filmu. K nim patří i zámožný černošský pár, který Paul potká v čekárně a který je nadšen, protože jejich duše budou uloženy vedle sebe. I zklamaný ruský mafián, který se domníval, že získal duši Al Pacina (je mi líto, že to nevyšlo s Al Pacinem, komentuje to Paul). A zmínka, že Paulova zmizelá duše snad ve skladu v New Jersey, je jako říci Pražákovi, že je na Žižkově. Nina (Dina Korzunová) kupuje a převáží duše chudých a nemocných Rusů do Ameriky, kde jsou k pronajmutí. Pronájem ruské duše člověka pochopitelně změní. Kdo vlastně Nina je, jaká je její vlastní osobnost, film ale nikdy neukáže.
Paul Giamatti hraje nervního, plytkého, strojeného Newyorkčana, který si probírá rukama vlasy a cítí se dotčen, když mu jeho manželka řekne, že je teď úplně bez duše. Ne, ne, ne brání se, pořád z ní mám pět procent. Protože Paul ztratí duši na začátku filmu, nikdy se nedozvíme, jaký vlastně ve skutečnosti je. Režisérka Sophie Barthesová spoléhá na herecké schopnosti Giamattiho a na triky, kdy Paul zkouší sám sebe a hledá, zda se něco změnilo. Voní k parfému, váží se, srovnává staré fotografie s těmi, které udělal po „ztrátě“. Jak se dá čekat, Paul zjistí, že je odloučen od lidí, společnosti i od svého původního Já. Emily Watsonová v roli Claire podává stejně kvalitní výkon jako téměř vždycky, je klidná, nepřehrává a vyrovnaně hraje v roli, která jejích schopností vlastně nevyužívá (což je škoda).
Režisérka Sophia Barthesová je jasně pod vlivem mistra filmové imitace Charlieho Kaufmana. Jeho stopy tu najdete – od V kůži Johna Malkoviche po Věčný svit neposkvrněné mysli. Absurdní groteskno, jež se maskuje jako běžná každodennost, se odvíjí v antiseptickém, technologicky chladném prostředí odlidštěných mašin. A střetává se s životy obyčejných lidí, kteří vždy chtějí o něco více, než právě mají. Bohužel své cíle chtějí uskutečnit zpsoby, které zavánějí hříchem strojenosti a ctižádosti (duše veliká jako suché hrachové zrnko...).
Film je vstřícnější vůči divákům než Kaufmanovy snímky, není to nudné, ale je příliš umravňující a vysvětlující. Bizarnost nepřekryje jednoduchost zápletky a postav. Účinné užívání klišé je velké umění, které Sophia Barthesová zatím nezvládla (ani v Rusku pořád nesněží).
