Dům k pověšení

Dům k pověšení je ve filmografii Emira Kusturici dílem, které se diváka dotkne asi nejosobněji. Fantasmagorie Černá kočka, bílý kocour je mile úsměvná, balkánský epos Underground dostatečně tragický a při Vzpomínáš na Dolly Bell se leckdo nostalgicky zasní, ale Dům k pověšení sáhne do duše nejhlouběji. Protože každý měl někdy nějaký sen – a skoro každý o něj někdy přišel. V takových chvílích se hroutí celý svět.

Všechno začne v pohádkově archetypální romské osadě kdesi v Jugoslávii osmdesátých let. Ani ne patnáctiletý Perhan žije v poslepovaném domku se svou láskyplnou babičkou Hatidžou, nemocnou sestrou Danirou a strýcem Merdžanem, který je kořala a budižkničemu. Když se Perhanovi začnou zapalovat lýtka, zakouká se do sousedčiny dcery Azry. Všechno by mohlo pokračovat v linii romantické taškařice za stylového dechovkového doprovodu, ale nepokračuje: Danira je nemocná čím dál víc a sousedka Azru jen tak zadarmo taky nedá. Perhan se přidá k místnímu zbohatlíkovi Ahmedovi, odveze s ním Daniru do nemocnice v Lublani a nechá se jím zlákat ke "snadnému zbohatnutí" za italskými hranicemi. Jenže místo poctivé práce se octne v hrsti bandy, která z Jugoslávie unáší děti a nutí je k prostituci, žebrání a kapsářství. Perhan přichází o jeden ideál za druhým...

Síla Domu k pověšení není (jen) v téměř dokumentárním záznamu skutečnosti, což platí zejména o scénách z romské osady, ale v kontrastu nemilosrdné skutečnosti s rovinou "magického realismu": s rovinou romských tradic a bájí, z nichž čerpají i Perhanovy snové vize. Právě scéna rituální svatby Perhana a Azry, která proběhne v řece osvětlené mnoha ohni, je jedním z vrcholů filmu. Melodie, která při ní zazní, se pak opakuje při milnících Perhanova úpadku, aby tak bolestivě připomínala jeho někdejší čistotu a touhu.

Klíčový je také způsob, jakým jsou ve filmu zobrazováni Romové. Nepopírá se tu, že se často živí za hranicemi zákona, ale je zároveň ukázáno, jak k tomu dochází a že k tomu dochází i kvůli jejich nezkrotně vášnivé povaze. Romové jsou zde ukázáni jako lidé vnitřně svobodní a plní touhy a bolesti, kteří někdy nedokážou sklonit hlavu a přijmout danost šedivého života. Ve filmu je v symbolizují husy a pávi, ptáci, kteří v romských pověstech zaujímají význačná postavení.

Perhan nakonec přijde o všechno, co kdy měl; nemyslím tím peníze, kterých si po podřízení se kriminálnickým praktikám vydělal víc než dost, nýbrž jeho nezkaženou touhu, pro kterou se rozhodl udělat cokoliv. Je to on, kdo v konečném důsledku zaviní Azřinu smrt. A když se v samém závěru naskytne možnost aspoň částečně odčinit všechno zlé návratem domů se sestrou a s maličkým synem, Perhan místo toho volí pomstu. Na jeho pohřbu se víc než výmluvně ukáže, jak uzavřený je kruh, jehož se stal obětí...

V Domu k pověšení dokázal Kusturica spojit osobní tragédii antického ražení se vší sebezáhubnou divokostí romské vášně. Ještě dlouho po shlédnutí tohohle filmu vás bude týrat propast mezi tím, jaké to všechno mohlo být, a tím, jak to být muselo. Protože tuhle propast známe každý po svém.