Režisér John Madden spolupracoval s Gwyneth Paltrowovou poprvé před sedmi lety na Zamilovaném Shakespearovi. Tentokrát ji obsadil do hlavní role žánrově velmi odlišného snímku: komorního dramatu o čtyřech postavách, jehož předlohou je stejnojmenná divadelní hra Davida Auburna, odměněná Pulitzerovou cenou.
Jeho hlavní hrdinkou je sedmadvacetiletá Catherine, dcera geniálního matematika (Anthony Hopkins), který v mládí posunul poznání ve svém oboru o mílové kroky kupředu, ale záhy ho o většinu schopností připravila duševní choroba. Catherine strávila několik posledních let tím, že ošetřovala stále pomatenějšího starce, který sice ztratil většinu svého brilantního intelektu, ale téměř nic ze svého razantně autoritativního vystupování a jakéhosi samozřejmého egocentrismu, jenž bývá géniům vlastní. Kvůli otci dokonce obětovala svou vlastní budoucnost slibné matematičky a proměnila se v depresivní samotářku, která se plouží po domě v teplákách a propínacím svetru.
Film se odehrává během několika dnů po otcově smrti, kdy se v Catherinině domě – víceméně proti její vůli – objevují dva návštěvníci. Z New Yorku přijíždí sestra Claire (Hope Davisová), která to s Catherine „myslí dobře“, ale své sestře dává víceméně bez okolků najevo, že by potřebovala psychiatra. Z místní univerzity dochází na návštěvu student Hal (Jake Gyllenhaal), který touží prostudovat stohy notesů z matematikovy pozůstalosti. Nebere na vědomí Catherinina upozornění, že její otec (Anthony Hopkins) byl ke konci života obětí nutkavé grafomanie, a že stovky stránek popsal čirými bláboly. A vytrvalost se mu vyplatí: v jednom notesu opravdu najde zcela novou, geniální matematickou formuli. Kdo je ale jejím skutečným autorem?
Režisér se snažil divadelní půdorys příběhu poněkud rozvolnit; zařadil scény odehrávající se mimo dům a zalidnil je postavami otcových bývalých kolegů, vesměs akademických snobů. Snímek však přesto zůstal velmi sevřeným útvarem, dodržujícím dramatickou jednotu času a místa. Veškerá pozornost se má soustředit na herecké výkony ústředního kvarteta, především pak Gwyneth Paltrowové.
Ta se ovšem pro hlavní roli příliš nehodí, a nejen proto, že její zevnějšek hollywoodské krásky ji zrovna nepředurčuje pro úlohu podivínské deprimované matematičky. Scénář totiž dává prostor pro to, abychom se mohli dohadovat, zda Catherine nezdědila otcovu duševní nemoc. Příběh by se obohatil o další zajímavý rozměr, získal by na nejednoznačnosti a postava sestry Claire, která pochybuje o Catherinině příčetnosti, by přestala působit jako prvoplánový hulvátský padouch. Ale Paltrowová tuhle eventualitu zcela vyškrtla ze svého hereckého rejstříku. Catherine je v jejím podání introvertní, zapšklá, uzavřená a poněkud zanedbaného vzhledu, ale rozhodně si ani na okamžik nemůžeme myslet, že by byla šílená, nebo alespoň vyšinutá.
Podobně nečekané je i obsazení Jakea Gyllenhaala (Donnie Darko), jenž také nevypadá jako zrovna typický zamindrákovaný šťoural z „matfyzu“. Naproti tomu Hope Davisová (O Schmidtovi) přesně vystihla karikaturu sebevědomé mladé dámy, křečovitě nadopované pozitivním myšlením a neschopné vcítit se do čehokoli, co se vymyká jejím úzce vyjetým kolejím. Čtveřici doplňuje Hopkins coby robustní stařec, v jehož chování není na první pohled ani stopa po duševním a snad i tělesném chátrání.
Důkaz je snímek natolik komorní, že možná lépe než filmové plátno mu bude svědčit televizní obrazovka. Nominace Gwyneth Paltrowové na Zlatý glóbus za nejlepší ženský herecký výkon v kategorii drama však svědčí o tom, že tvůrci Důkazu nejsou zcela bez šance ani při udělování letošních Oscarů.
