Jean Reno a Gérard Depardieu se sešli v crazy komedii Drž hubu!, kde se to jen hemží nejrůznějšími gagy a rány padají ze všech stran. Příběh dvou povahově zcela odlišných chlapíků se odehrává v současné Paříži a je připomenutím řemeslně kvalitních komedií francouzské provenience.
Nešikovný a infantilní zloděj Quentin (Gérard Depardieu) nerozezná směnárnu od banky. Samozřejmě s takovým přístupem k řemeslu ho policie dopadne bez problémů. Ve vězení se provalí, že je vlastně napůl blbec, který udolá svými žvásty i toho nejotrlejšího kriminálníka. Druhou hlavní postavou je drsňák Ruby (Jean Reno) zapletený do nebezpečných kšeftů. Oba se nakonec setkají ve stejné cele a také shodou naprosto nepravděpodobných okolností společně uprchnou. Quentin věří, že Ruby je jeho nejlepší přítel, zatímco ten by se nežádoucího kumpána nejraději zbavil. Na útěku jdou z jedné šlamastyky do druhé - prchají v ženských šatech, bláznivě střídají auta, aby nakonec dospěli k usmíření.
Francis Veber je zkušeným filmovým i divadelním režisérem a scénáristou. Studoval medicínu, po čtyřech letech se rozhodl pro práva a pak do jeho života vstoupila válka v Alžírsku, kde působil jako novinář. Postupně začal psát rozhlasové hry, od nich přešel k divadelním kusům a povídkám pro časopisy. Byl úspěšným autorem skečů populárního francouzského komika Guy Bedose. Divadelní hru Hračka si Veber přepracoval v roce 1976 pro svůj filmařský debut. To už měl za sebou scénáře pro jiné režiséry. Vesměs se jednalo o komerční úspěchy, které většinou známe i v Čechách – Byl jednou jeden policajt (1971), Velký blondýn s černou botou (1972) nebo Návrat velkého blondýna (1974). Právě těmito tituly se zapsal do dějin francouzské filmové komedie, což ho přivedlo až do Hollywoodu, kde natočil americké verze některých svých snímků. V devadesátých letech se do našich kin dostal např. Jaguár (1996) i Blbec k večeři. Právě tahle komedie z roku 1998 patří k tomu nejlepšímu a nejvtipnějšímu, co Veber napsal a natočil. Drž hubu! je naopak oddechový film bez vyšších ambicí.
Je třeba uznat, že Gérard Depardieu se zhostil své role s elegancí a je velmi přesvědčivý. Naopak Jean Reno má asi svá nejlepší léta za sebou. Vzpomeňme na jeho výkony ve filmech Raula Ruize, Costy-Gavrase, Luca Bessona nebo Bertranda Bliera. Francis Veber příliš neuspěl při druhému vstupu do stejné řeky. Mám tím na mysli postavu blbce. V předchozím filmu Jacques Villeret exceloval jako blbec účetní, ale Gérard Depardieu je jen ubohá karikatura, i když se herecky snaží, co může. Na těchto a podobných filmech je přeci jen smutná jedna věc, která možná něco vypovídá o naší době, a tou je jakýsi podivný až falešný altruismus. Není žádné umění smát se prosťáčkům božím, pokud je ještě čemu se smát. Na druhou stranu úpadek do falešného sentimentu provázenému prděním či surovostí, kdy pak debilita působí více jako přetvářka než psychický stav, je zarážející. Ono zase není tak od věci občas zachovávat pravidla žánru. Vždyť dobré crazy komedie jako např. Pane, vy jste vdova! nebo Kdo chce zabít Jessii? podobné úlitby k dokonalosti nepotřebovaly. Nicméně autorovi nelze upřít zručnost, s jakou dokáže vrstvit jednu humornou situaci na druhou, rozehrávat děj a přitom zachovat tempo, které udrží divákovu pozornost až do konce. Právě to je důkazem řemeslně kvalitní práce, což už dnes nebývá pravidlem.
