Španělský film Druhá strana postele (2002) je založen na nápadu, že jedna strana postele je vyhrazena homosexuálům a druhá heterosexuálům, i když s dějem samotným má tato obskurní myšlenka jen málo společného. Nicméně do českých kin je uveden další zástupce španělské produkce, který je jakousi hudební komedií, která by snad vzdáleně mohla připomínat český film Rebelové. Distributor vsadil na naprosto úžasný komerční úspěch snímku ve Španělsku (film tam byl uveden ve 200 kopiích; do konce minulého roku vydělal dvanáct miliónů euro a vidělo ho kolem tří miliónů diváků).

Režisérem filmu je Emilio Martínez Lázaro, který debutoval koncem 70.let a navázal na tradici španělské bláznivé komedie. I jeho filmografie obsahuje úspěšné tituly tohoto žánru (Amo tu cama rica, 1991 nebo Los peores años de nuestra vida, 1994), kterými si získal srdce domácího obecenstva a uznání na mnoha festivalech. V roce 1997 překvapil poměrně zajímavým snímkem Vedlejší cesty (Carreteras secundarias) vybočujícím z jeho filmografie, který byl uveden v Praze v rámci 6. Dnů evropského filmu. Producenti tedy příliš neriskovali, protože v podstatě vsadili na osvědčeného režiséra, což se jim vyplatilo a film byl nominován na výroční ceny Goya.

Děj se sestává z poněkud banálního příběhu rozvíjejícího se v prostoru jakéhosi milostného čtyřúhelníku. Paula (Natalia Verbeke) oznámí svému příteli Pedrovi (Guillermo Toledo – Intacto), že se s ním rozchází. Pedro hledá útěchu a radu u svých přátel Javiera (Ernesto Alterio) a Sonii (Paz Vega – Sex a Lucía a Mluv s ní), aniž by tušil, že právě jeho nejlepší přítel je novým milencem Pauly. Od tohoto okamžiku se hlavní protagonisté nezadržitelně dostávají do víru událostí a chtě nechtě se zamotávají do svých vlastních lží a svého pokrytectví. Stereotypní představa osudového machismu zakořeněného v každém Španělovi je tak znovu přiživována a našinec se může jen divit, jak mohou ti Španělé být tak naivní. Divák vychovaný správnými filmovými produkty těch nejlepších značek a podléhající jakékoliv manipulaci (viz Frída, královna utrpení) nebude jistě zklamán.

Druhá strana postele samozřejmě není vůbec snímkem o homosexuálech (tento motiv slouží autorovi jen jako dramatická berlička), nýbrž máme co do činění s hudební komedií. Ve filmu se objeví asi sedm tanečních čísel. A každá z postav dostane prostor, aby se vyzpívala. Je třeba říci, že děj je příjemně posunován vpřed právě prostřednictvím hudebně-tanečních kreací. Vždyť také autor hudby a písní Roque Baños (osobnost významná-byl oceněn již za hudbu k filmu Carlose Saury Goya, 1999) byl nominován na výroční cenu španělských novinářů. Pokud vám nebude vadit občasný fekální humor a kostrbaté metafory jak z České sody (např. hladit tvá prsa je jako hladit rozbušky či máš víc páry než jaderný hřib), tak máte určitou šanci, že se budete bezstarostně bavit. A vlastně asi v tom je jádro pudla. Současný divák se chce především v kině bavit a odreagovat od každodenních starostí. Tak tento předpoklad nabízený film splňuje a přitom si můžete během projekce párkrát odskočit a určitě z děje nevypadnete.

Teď by mohl zase někdo zakoupit do naší distribuce titul reprezentující španělskou produkci poněkud důstojněji (již od roku 2000 převyšuje roční produkce bez problémů magickou hranici 100 titulů). V žádném případě nemyslím na intelektuální hříčky typu filmů Marca Rechy (ať si je nechá pro festivaly), ale nebylo by od věci uvést například nějaký z osmi filmů 90.let klasika španělské kinematografie Vicente Arandy.