Tato dobrodružná komedie začíná zcela obskurně v Praze. Hlavní hrdina, natolik utajený agent, že o jeho skutečném poslání nevědí nic ani speciální služby, uniká snaživé, nicméně bezmocné české policii poté, co kontaktoval ruského překupníka zbraní. Z napínavé podívané plné přestřelek a výbuchů se však záhy vynoří nadlehčený útvar sdělující, že i špičkového agenta mohou potkat ryze osobní trable. Žení se mu totiž syn a on sotva stíhá svatební dění. A to ještě distingovaný nešťastník netuší, že k sobě bude muset přibrat i nevěstina otce, mírumilovného doktora, jenž o skutečném životě nadcházejícího příbuzného vůbec nic netuší. Nevychází z údivu nad tím, do jakých nesnází se znenadání ocitá, navíc musí překonávat i své letité fobie z létání, z výšek atd.
Pokud vám tento námět připadá poněkud povědomý, nemýlíte se. Režisér Andrew Fleming totiž natočil novou verzi kdysi úspěšné komedie, jíž před čtvrtstoletím vévodili Peter Falk a Alan Arkin. Zatímco tehdy se tvůrci více soustředili na postupný přerod věčně vystrašeného nevěstina otce, nyní se spíše soustředí na hrdinného agenta, jenž si ví v každé situaci rady, jen v rodinném kruhu, vedle extravagantní bývalé manželky i dospělého syna, si připadá nejistý. Spletli bychom se však, kdybychom původní zpracování hledali rovněž pod názvem Dokud nás smrt nerozdělí (tak se na sklonku 60. let nazývala jen jedna anglická veselohra se zcela jiným obsahem). Česká televize je totiž vysílala pod názvem Příbuzní, což je jistě přesnější překlad originálního názvu The In-Laws.
Základním rysem nové verze je bohorovnost, s níž jsou prezentovány sebebláznivější nápady. Z americké policie, věčně stíhající záhadného agenta i jeho nedobrovolného komplice, se stává tlupa zmatkařů, z budoucích novomanželů bezbarvě nasládlý pár vrkající si milostná vyznání, i postavy manželek jsou zveličeny až parodicky. Přebujelá potvornost je však spíše na škodu než k užitku. Z bohaté plejády postav musím ještě upozornit na teploušsky přítulného francouzského gangstera, kterého s neodolatelnou koketností ztvárnil David Suchet, dosud znám jako škrobený detektiv Poirot. V drobné rozmluvě na téma, zda dosud žijí či nežijí se svými manželkami, se zableskne čirý konverzační skvost, byť závěrečné glosování padouchových vyhlídek ve vězení sklouzává ke zbytečné obhroublosti.
Takže aspoň navenek si serióznost udržuje neprůstřelný a nepřemožitelný agent Steve Tobias (s mírně ironickým odstupem, vnesených zejména do občasných promluv, jej ztělesňuje Michael Douglas s nezbytným, vždy sebejistým úsměvem na rtech). Zatímco doktor Jerry Peyser (smolařský úděs v očích i pramálo průkazné sebeobranné aktivity mu vtiskl Albert Brooks, známý hlavně televizním divákům díky několika autorským projektům, většinou posmutnělým komediím - například Múza), navíc vydávaný za legendárního zabijáka, se musí neustále přizpůsobovat novým a novým překvapením, které jej znovu a znovu vyvádějí z rovnováhy - a to doslova. Stačí připomenout společný seskok padákem z výškové budovy. Naproti tomu agentova zdánlivě oddaná spolupracovnice, která jej posléze zradí, aby konečně mohla něco podnikat samostatně, náleží k nejhůře vykrouženým figurám celého filmu. Vyhlíží, jako kdyby sem zaplula z úplně jiného příběhu.
Netvrdím, že se při sledování nepobavíme. Režisér má smysl pro zauzlování paradoxních situací, byť ne vždy je dokáže patřičným způsobem zužitkovat (promarněný motiv dvou pozvaných oddávajících, rabínky a buddhistického mnicha). Často oceníme na první pohled nosný nápad ("neviditelné" letadlo, letící nízko nad zemí), avšak samotné rozvedení je dosti fádní a málo nápadité.
Snaha, aby příběh spějící pozvolna k závěru gradoval, se občas míjí účinkem. Ani zmatkářské přesuny s místem svatby, ani lákání torpéda na pohyb vodního skútru, ani svatebčané zlité mohutnou vodní vlnou zřejmě nezpůsobí záchvaty smíchu, byť záběry běsnícího živlu jsou zachyceny zpomaleně a téměř s lyrickým nádechem. Kamera Alexandra Gruszynského si ovšem povětšinou uchovává ryze informativní rozměr, snaživě snímá právě probíhající dění, aniž by se snažila o jakoukoli svébytnost. Ostatně ani režisér, ani hudební skladatelé neusilují o nic, co by se předem vymykalo běžnému diváckému očekávání.
Nezbývá než uzavřít postřehem, že tento film rozhodně neuvízne v paměti, i když jako krátkodobé rozptýlení jej lze doporučit. Prostě potvrzuje, že výroba nových verzí kdysi úspěšných předloh málokdy splní očekávání.
