Je-li člověk omylem považován za mrtvého (nezvěstného, nepřítomného atd.), může se nejen o sobě dovědět netušené zvěsti, takže se mu zpravidla rozpadne vše, čemu doposud - často bláhově - věřil. Stejný základ si zvolil i debutující režisér Petr Vachler, byť jej vyšperkoval všelijakými vymoženostmi postmoderní kultury, zejména morbidním zlehčováním posledních věcí člověka. Ani to by tolik nevadilo, kdyby opravdu uměl. Jenže v dané podobě narážíme na skrumáže nejrůznějších odkazů či dokonce citací, kterými se autoři (na scénáři vedle Vachlera spolupracoval Jan Stehlík) jistě bavili, avšak není jisté, zda týchž pocitů dosáhnou i u publika. I hezkým nápadům - třeba mystifikaci s homosexuální jihoamerickou telenovelou - totiž chybívá pointa.
Východiskem budoucích zmatků je dědictví: sklerotická babička zdědila nádhernou hrobku, která by se dala výhodně zpeněžit. Na tom se víceméně shodnou všechny tři její děti, jen s výhradami, jak to stařence vlastně oznámit. O vánočních svátcích se proto mužské příbuzenstvo přesouvá na venkovskou chalupu, zatímco ženská část trucuje doma, neboť má k takovému jednání výhrady. Vachler usilovně, ba s pubertální umanutostí rozvíjí grotesknost venkovské idyly, opírající se jak o zveličenou kresbu postav, tak o přebujele splácávané zápletky, kterými musí hrdinové projít.
Smolařský Karel (stále obehranější a monotónnější Jaroslav Dušek) se stává svorníkem celého příběhu, který navíc obohacuje ustavičnými komentáři. Ty snad měly vnášet jakousi nadsázku i odstup od sledovaného dění (neboť nepředkládají bezprostřední záznam myšlenek), ale ve skutečnosti spíše dokládají autorskou bezradnost. Vše, co Karel nakvašeně pronáší, mohlo být postiženo herecky, vyplývat z navozovaného kontextu, z postupně uzlovaných zápletek. Dušek vytváří další variaci již vyprazdňujícího se typu mírně popudlivého, ale jinak dojemně dobráckého outsidera s nechtěnými karamboly. (A jakousi souznějící, ovšem ještě karikovanější variantu představuje Karlův otec, puntičkářsky si zapisující své postřehy do sešitku.) Právě zmatečné, o to však masivnější zveličování se tak stává ústředním hybatelem.
Jeden z Karlových bratrů (jako vždy šklebovitý Petr Čtvrtníček jej mermomocí sune k breptavé nadsázce, v níž se cítí nejjistěji), úspěšný podnikatel Robert, je bezmála vylíčen jako desperát za volantem, jenž ani nenajde odvahu přiznat, že srazil vlastního bratra. Další ze sourozenců Pavel (Marek Daniel se jaksi rozplizl) je posunut do mimoňovité polohy přívržence Hare Krišna. Svou paličatou neústupností (třeba ohledně jídla) vyvolává nové a nové rodinné neshody. Jako dramatická veličina však selhává. A pak ženské protějšky. Zvláště Karlova neukojená manželka (Lenka Krobotová), potají se miliskující s Robertem, se pozvolna rozpadá. Připojit lze i výrazově nezvládnutou Robertovu ženu Věru (třeskutě mondénní Nela Boudová). A mezi těmito figurami, které dokazují, jak režisér přiměřeně nesjednotit ani herecké ztvárnění jednotlivých rolí, se rozehrávají již tak vysušené vztahy. Ty se ocitnou ve zjevné kolizi, když zemře otec hlavních hrdinů, a navíc vedle něho v márnici skončí i Karel, náhodně sražen bratrovým autem. A právě tehdy měla nastat ta největší bžunda.
Karel, ačkoli byl považován za právoplatného nebožtíka, procitne a potají opustí dobře chlazenou místnost, v níž dosud po boku svého otce přebýval, a jme se putovat po vlastech českých. V málo slušivých oblečcích se skrývá za okny či dveřmi svých příbuzných, aby se z jejich úst dověděl zvěsti pramálo povzbudivé, nemluvě o zřízencích krematoria. A pozdvižení vrcholí tím, že si usmyslí řečnit na vlastním pohřbu, přičemž jinak otrlí zřízenci krematoria psychicky nezvládnou, když se jim na kavalci posadí mrtvola. Jenže Vachler si nebyl jist, zda mu vystačí obvyklá žánrová obezdívka - opravdu je nemastná neslaná, chatrně vystavěná jak v zacházení s postavami, tak v motivickém rozvrstvení.
Rodinné rozmíšky občas připomínají tradici uboze hádavých i shánčlivých českých domácností, jak je naposledy vylíčilo třeba Krausovo Městečko, avšak jen v nuzném odlesku. Zdůrazňovaná chamtivost a bezohlednost by tomu nasvědčovala. Kolísání mezi zábavnou, rádoby cynickou taškařicí z rodu Feydeauových či Labichových frašek a spornými společensko-kritickými ambicemi se jedině vymstilo. Co si třeba myslet o epizodě, kdy bezdomovecky vyhlížejícího, potácejícího se a jakoby duchem nepřítomného Karla zmlátí dvojice pobudů, nesmyslně žehrajících, že u něho nenašli žádné pořádné peníze…
