Doba ledová před čtyřmi lety vstoupila do kin spíše skromně a její tvůrci patrně nečekali, že se stane nejen jedním z největších hitů roku 2002, ale také první vážnou konkurencí počítačově animovaných filmů z produkce studií Pixar a Dreamworks. Její zbrusu nové pokračování s podtitulem Obleva už je podstatně ambicióznější. A možná právě proto trpí typickým neduhem „dvojek“: všeho, co diváky v původním filmu tak okouzlovalo, je v ní víc. Víc postav (přibyli především dva rozpustilí malí vačnatci). Víc lenochodího vytahování. Víc akčních scén. A samozřejmě víc veverky. Ale protože jí schází solidní nosný příběh, součet jednotlivých ingrediencí je o poznání slabší.
Mezi tajícími ledy a pukajícími krami nás opět provází trojice známých hrdinů: majestátní, ale poněkud osamělý mamut Manny (v českém znění Ota Jirák), užvaněný lenochod Sid (Jiří Lábus) a hrozivý šavlozubý tygr Diego (Zdeněk Mahdal). Ale na rozdíl od původní Doby ledové, v níž lenochodovi stále hrozila smrt v tygří tlamě, jsou vztahy uvnitř zvířecího tria jednou provždy hotové a neměnné. Příběh o začátku jednoho bizarního přátelství už se zkrátka opakovat nedá.
Impulsy proto tentokrát přicházejí hlavně zvenčí. Jak je zřejmé už z názvu, čas věčného sněhu a ledu je pryč a mohutné ledové kry, na nichž stál celý dosavadní svět, se začínají rozpouštět. Prehistoričtí hrdinové zjišťují, že jejich údolí se brzy ocitne pod vodou, a nezbývá než vzít nohy, tlapy či zakrnělé pahýly na ramena. Ale masový exodus před hrozící potopou skýtá spíš jen zarámování pro desítky gagů a podzápletek, do nichž je celý film roztříštěn.
Každý z ústřední trojice řeší své vlastní problémy. Tygr Diego má panickou hrůzu z vody, lenochod Sid se naučí křesáním rozdělávat oheň a trpí nočními můrami, v nichž je unesen kmenem pidilenochodů (jeho snové vize mimochodem pozoruhodně připomínají scény z lemuřího království v Madagaskaru). Mamut Manny je tentokrát hlavním nositelem romantické zápletky: jeho obavy z toho, že je posledním mamutem na světě a že jeho druh je tím odsouzen k vyhynutí, se brzy ukáží jako liché. Během putování zjistí, že přinejmenším jedna mamutí samice ještě zbyla. Jmenuje se Ellie a zatímco v originále ji namluvila Queen Latifahová, v českém dabingu jí svůj hlas poněkud překvapivě propůjčila Kateřina Brožová. Problém je v tom, že hravá Ellie vyrostla mezi vačicemi a považuje se za jednu z nich…
Šavlozubá veverka, která se po prvním filmu stala kultovním miláčkem publika, i tentokrát pokračuje ve své urputné honbě za žaludem, jež ji na chvilku přivede až na práh žaludového nebe. Její snažení dostalo v Oblevě o poznání víc prostoru, ale snad i proto působí při několikátém vstupu už trochu unaveně a okoukaně.
Doba ledová 2 je však především daleko akčnější a velkolepější než její předchůdkyně. Mamut, tygr a lenochod neustále zápasí s prehistorickými krokodýly, balancují na obřích špičatých kamenech, propadají se do bezedných ledových propastí a potápějí se do hlubin. Kulisou k tomu všemu jsou rozpadající se obří kry a hroutící se ledové masivy, které z Doby ledové 2 dělají opravdovou podívanou pro velké plátno. Tahle vizuální megalomanie ale v souvislosti s rodinným animovaným filmem vzbuzuje trochu rozpaky. Původní Dobu ledovou si přece diváci zamilovali především kvůli jejím osobitým postavám: kvůli užvaněnému a trochu zbabělému Sidovi, kvůli pyšnému Diegovi, u něhož přátelství zvítězí nad přirozenými instinkty, kvůli Mannymu, v jehož majestátním těle se skrývá citlivá duše. Kvůli nim se většina diváků jistě vypraví i na Dobu ledovou 2. A ne proto, aby na vlastní oči viděli animovanou verzi Emmerichova Dne poté.
