Arcandovy filmy nejsou příběhy, ale eseje. Vyjadřují jeho výsostně osobní pohled na současný svět a na společnost; a je to pohled člověka, kterého stav světa a společnosti zneklidňuje. Skrze zdánlivou lehkovážnost, černý cynismus nebo na první pohled zbrklé útoky tak Arcand manifestuje svůj pevně podepřený světonázor intelektuála - intelektuála ve smyslu člověka, jenž považuje zájem o věci veřejné za svou občanskou i lidskou povinnost. Přestože jsou takoví tvůrci čím dál ohroženějším druhem a často živoří na okraji zájmu, Arcandovi se nějakým zázrakem stále daří spojovat dohromady závažný myšlenkový obsah, kritické vavříny i divácký úspěch.

Denys Arcand se narodil 25. června 1941 ve frankofonní kanadské provincii Québec do striktně katolické rodiny (jeho matka se dokonce chtěla stát jeptiškou). Devět let studoval v jezuitské škole a posléze se zapsal na katedru historie na univerzitě v Montréalu. Coby filmař debutoval na poli dokumentu. Všechny tři formativní momenty jeho života posléze do značné míry určují tvůrčí dráhu pozdějšího režiséra: Arcand ve svých hraných snímcích zkoumá chování lidí euroamerické kultury, fatálně určené křesťanskou morálkou, postavám vkládá do úst zasvěcené promluvy z politologických, sociologických a zejména historických diskurzů a zároveň umí velmi realisticky zdokumentovat způsob života lidí, skrze které promlouvá - ať už to jsou akademicky vzdělaní příslušníci vyšší střední třídy, chudí, ale nadšení herci nebo tupé celebrity.

Arcand debutoval v roce 1962 filmem Sám nebo s ostatními (Seul ou avec d'autres, 1962), který ještě na univerzitě natočil s přáteli Denisem Hérouxem, Michelem Braultem a Stéphanem Vennem. Po studiích se zapsal do služeb National Film Board of Canada; v letech 1964-1965 pro tuto instituci vyrobil trojici dokumentů o objevování Severní Ameriky a v roce 1970 svůj celovečerní dokumentární debut Děláme do bavlny (On est au cotton). Snímek popisující nešvary québeckého textilního průmyslu (podvody, vykořisťování dělníků) se stal natolik explozivní záležitostí, že byl v Kanadě na šest let zakázán. Jen o málo slabší vlnu kontroverze vzbudil Arcandův následující titul Québec: Duplessis a dál... (Québec: Duplessis et apres..., 1972) o politických důsledcích vlády bývalého premiéra Maurice Duplessise.

Po tomto počinu Arcand opustil řady National Board of Canada a dal se do režírování hraných filmů - patří mezi ně například Špinavé peníze (La Maudite Galette, 1972), Réjeanne Padovani (1973), Gina (1974) nebo televizní Zločin Ovidia Plouffa (Le Crime d'Ovide Plouffe, 1984). Filmy, většinou obsahující Arcandův obvyklý sociálně kritický pohled, zaznamenaly slušný komerční a kritický ohlas, nicméně byl to až Úpadek amerického impéria (Le Déclin de l'empire Américain, 1984), který Arcanda katapultoval mezi světovou režisérskou extratřídu. Úpadek amerického impéria sleduje den a noc v životech několika zaopatřených mužů a žen středního věku z akademického prostředí, kteří se sejdou na "hezký večer" na chatě jednoho z nich. Jakkoliv film drtivou většinou sestává z dialogů a monologů, nejde o něco na způsob vizualizované rozhlasové hry: obrazová stránka nenápadně ilustruje vnějškovou podobu životního stylu postav. Jejich nitra pak dost nemilosrdně odhalují zmíněné promluvy, které od stabilních témat vztahů a sexu odbíhají do hájemství nejrůznějších humanitních věd. Zasvěcený "živočichopis" jedné společenské vrstvy, pronikavá sociální kritika a v neposlední řadě i působivý dramatický oblouk Úpadku Arcandovi vynesly obrovský ohlas a plejádu ocenění včetně nominace na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film a slušnou řádku Géniů, kanadských národních cen.

Zjevením podobného kalibru se stal také následující Arcandův pokus, i u nás uvedený Ježíš z Montréalu (Jésus de Montréal, 1989). Film sleduje osudy skupinky horko těžko se protloukajících herců, které církev najme k aktualizaci každoročních pašijových her. Skupina pod vedením Daniela/Ježíše se svého úkolu ujme poněkud avantgardněji, což vede jak k obrovskému diváckému úspěchu, tak k protestům ze strany zadavatelů. Osudy herců se začnou nebezpečně podobat Novému zákonu... Arcand i tentokrát střílí z několika kanónů zároveň a vedle provětrávání církevní zatuchlosti (taky že se Vatikán potrefeně ozval) si bere na paškál zejména falešnost světa médií. Některé z biblických paralel mohou působit poněkud mechanicky, což však u režiséra, jehož hlavním cílem je prezentovat své teze, nelze nepovažovat za tvůrčí záměr. Ježíš z Montréalu je nejspíš Arcandovým nejdiváčtějším filmem ve smyslu podívané pro každého, ale přitom stále odráží jeho neměnný světonázor. Snímek si vysloužil další oscarovou nominaci a Géniů pobral hned dvanáct.

90. léta pro Arcanda znamenala spíše útlum, i když televizní snímek na téma bezdomovectví Radostná kalvárie (Joyeux Calvaire, 1996) mu také vynesl slušný aplaus. Zajímavý byl i jeho segment z povídkového filmu Montréal očima... (Montréal vu par..., 1991), v němž titulní město narozdíl od svých kolegů nahlíží jaksi z odstupu: jednak přes velkou časoprostorovou vzdálenost, jednak prizmatem žhavého milostného vztahu. Výrazněji však o sobě dal režisér znovu vědět až Světem hvězd (Stardom, 2000), satirou z prostředí showbyznysu. Film je celý vyprávěn pomocí televizních šotů a s notnou dávkou černého humoru zachycuje vzestup absolutně neznámé (a překrásné, o tom žádná) hokejistky na vrchol světa módy, její bouřlivé vztahy s dalšími celebritami a nevyhnutelnou daň za život na mediálním výsluní. Arcand tu díky plejádě trefně vymodelovaných postav a inscenovaným záběrům z talkshow, módních přehlídek, premiér atd. prezentuje prázdnotu střev naplno jedoucího molocha, jenž požírá jednu duši za druhou. Hlavní roli dostala do té doby absolutně neznámá (a překrásná, o tom žádná) Jessica Paré, která se tak ocitla v situaci ne nepodobné té, již si užila její postava. Projekcí Světa hvězd se v roce 2000 uzavřel festival v Cannes, což je pocta, které se kanadskému filmu nedostalo více než padesát let.

Zatím posledním Arcandovým počinem jsou loňské Invaze barbarů (Les invasions barbares), uvedené v soutěži právě v Cannes a čerstvě nominované na Oscara hned ve dvou kategoriích: vedle nejlepšího neanglicky mluveného filmu (Arcandův třetí pokus) i za scénář. Režisér se v nich po sedmnácti letech vrací k postavám a tragikomičnosti Úpadku amerického impéria. Nálada je tentokrát o trochu temnější (jedna z rovin tematizuje euroamerickou civilizaci po událostech 11. září 2001) a zároveň sentimentálnější (děj se točí kolem umírání jednoho z hrdinů), ale co do formy a pronikavosti myšlenkového obsahu se nemění nic: Arcand zkrátka i v době plné počítačově renderovaných světů nadále točí filmy poháněné realistickými postavami a hlubokým porozuměním lidského údělu ve společnosti a v dějinách.