Před třemi lety byl žánr fantasy oživen z východu, konkrétně z Ruska. Poprask způsobil snímek režiséra Timura Bekmambetova Noční hlídka, jež v sobě skloubil trikový perfekcionismus Matrixu s popisem východních končin Evropy. Očividná ošklivost se vztahovala k městu, společnosti i k jednotlivcům. Tvůrci na tomto poli rozehráli bitvu Dobra se Zlem o budoucnost světa. Rozehráli, ale nedohráli. S Denní hlídkou přichází druhý akt, který by měl oběma stranám rozdat nové karty do závěrečného střetu. (S tím se počítá pro letošní rok a ponese název Twilight Watch neboli Soumračná hlídka). Ať už to nakonec dopadne jakkoli, jisté je, že se vyplatí sledovat, jak jsou karty míchány a rozdávány.
Proroctví dávných věků se naplňuje. Velký se přiklonil na stranu Zla a světu hrozí, že upadne do temnoty. Tím vyvoleným, kdo rozhodne o osudu lidstva, je sotva náctiletý Jegor (Dmitrij Martinov). Svou cestu si zvolil, aby se pomstil členovi Noční hlídky Antonovi (Konstantin Chabenskij). Právě v něm odhalil dosud postrádaného otce. Naštěstí i Dobro získalo obdobně schopného válečníka v prokleté Světlaně (Maria Porošinová), kterou Anton nedávno zachránil před zatracením. Síly dobra a Zla tedy zůstávají vyrovnány. Jen Jegor a Světlana mohou vstupovat do druhé úrovně šera. A pouze mezi nimi by se měla odehrát ona dlouho očekávaná rozhodující bitva. Obě strany se do ní přibližují citově angažovány. Za všechno opět může Anton: Jegor je sžírán nenávistí k minulosti, zato Světlana se ve svém hrdinovi z Noční hlídky doslova zhlédla.
Denní hlídka nabízí prohloubení všeho, co jsme mohli sledovat v jedničce. Rozvíjejí se vztahy mezi rodiči a jejich dětmi. Do hry vstupuje láska, v jedničce tolik opomíjená. Snad všichni hrdinové byli původně osamělými dušemi, bloudícími bezradně světem. Nyní se propojují a nacházejí a přijímají, ale taky odhánějí naději. Zda se Anton odkloní od lahve a dá průchod skrývanému citu ke Světle, to zpočátku není vůbec jisté. Napravit dávnou chybu a zabránit, aby byl Jegor souzen a odsouzen za vraždu, ale musí. Blíže se seznamujeme s Antonovým sousedem, mladým upírem Kosťou (Alexej Čadov), a sledujeme romanci mezi ním a mondénní Alisou (Žana Friskeová) z Denní hlídky. Klíčovou úlohu dostává též jeho otec (Valerij Zolotuchin).
Na režiséra Timura Bekmambetova čeká Hollywood s otevřenou náručí. Tamní producenti se podílejí už na financování Soumračné hlídky (to slibuje výraznější rozpočet a tedy i ještě bombastičtější triky do samotného závěru). Angažován byl i na adaptaci superhrdinského comicsu Wanted. Bekmambetov může být pro Ameriku přínosem. Alespoň by jí mohl ukázat, že i za málo peněz se dá zahrát zatraceně hodně muziky, máte-li nápad a vizi. Při záběrech na útok Tamerlánovy jízdy skrze kamenné hradby Samarkandu či na sporťák řítící se po oknech hotelu Kosmos si musejí všichni hollywoodští trikaři rvát vlasy, že je samotné něco obdobného nenapadlo. Je to bláznivé, je to nemyslitelné. Ale svůj účel, tedy zaujmout co nejefektnějším záběrem, to plní na jedničku. V jednom je Bekmambetov součástí hollywoodské rodiny už dnes. Také on ví, že pokračování musí být větší, hlučnější a šílenější než jeho předchůdce. V jedničce stačilo celou Moskvu ponořit do tmy, dvojka už nechává část města zdemolovat. Režisér si doslova užívá záběrů na rozpadající se televizní věž Ostankino.
Tak typické prvky pro Noční hlídku, jako byl všudypřítomný a všetečný hmyz nebo pohledy na pulsující tělesné orgány, jsou nyní omezeny na minimum. Hledejme za tímto „úklidem“ amerického distributora a jeho požadavek na západnější make-up. Přestože se Bekmambetov odpoutal od mnohých režijních libůstek, film má 140 minut. Ve většině z nich je nač se koukat a jsou nabity svižnou akcí či bombastickými vizuálními kousky, místy však má Denní hlídka uspávací účinky.
Zvědavost na samotný závěr trilogie povzbuzuje uzavření příběhu Antona a jeho synka Jegora a také proměna Světlanina osudu. Obě strany tím přicházejí o své velké bojovníky. Jakým směrem se budou souboje Dobra a Zla ubírat teď? Denní hlídka ale nijak neskrývá, že je pouhým střípkem něčeho většího. Světa s vlastními legendami a mýty. (Zahrnuje široké spektrum od klasických upírů a čarodějnic až po méně obvyklou ženu-sovu. Nově jsme obeznámeni s nástrojem takřka kouzelným – Křídou osudu, umožňující přepisovat dějiny.)
O mnohých hrdinech tohoto světa se nikdy nedozvíme, některé jsme poznali už díky Noční hlídce, jiní se nám představí někdy později. Stavět na základech barvitého vesmíru, jímž se proplétá hustá síť příběhů, to je způsob, kterým si fanoušky získala mnohá slavná fantasy.
Tento žánr však provází také jedna nepříjemná skutečnost: prostřední díl série je obvykle ten nejlepším. Známe to z původních Hvězdných válek i z Pána prstenů. S postavami se fandové už seznámili a sžili díky jedničce a dnes jsou to jejich oblíbenci (komu k srdci nijak nepřirostli, ten na dvojku pochopitelně nepůjde). Naopak zatím můžeme snít o velkolepém finále, které překoná naše očekávání. Nepříjemným faktem je, že obvykle jsou tyto naděje rozmetány nebo v tom lepším případě divák opouští kinosál „pouze“ rozčarován. To je ale osud snad všech autorů, kteří se kdy do fantastické série pustili. Anebo tomu bude v případě Soumračné hlídky jinak? Počkejme si a těšme se...
