Řekněme si to na rovinu: vidět něco na IMAX plátně je samo o sobě takový nářez, že vlastně ani moc nesejde na tom, co vám na to plátno pustí. Jinými slovy - na takovém plátně a s takovým ozvučením vypadá dobře prostě cokoliv, i kdyby to byla Nemocnice na kraji města. A když se k tomu přidá 3D efekt, člověk by snesl i nedělní chvilky poezie. V případě IMAXu jde prostě o formu nad obsahem, která se sice chvályhodně propůjčuje studijním a poznávacím účelům (viz dokumenty z mořského dna či vrcholku Mount Everestu, i když nechápu, jak tam to vybavení dostali), ale ruku na srdce, jinak je úplně jedno, do jaké čeledi ta která ryba patří, hlavně když vypadá, že stačí natáhnout ruku a člověk se jí dotkne. Proč ne.

Cyberworld 3D je to samé v bleděmodrém, akorát bez edukačních ambic a animované. Jde o tak evidentní výkladní skříň jak IMAXu, tak možností současné (respektive tři roky staré, o to je to úžasnější) počítačové grafiky, že je třeba vzdát scenáristům všechnu čest, jakým způsobem dokázali tenhle fakt zabalit do (iluze) příběhu. Na začátku pohříchu pouze třičtvrtěhodinové jízdy se vás ujme digitální roštěnka v sexy upnuté kombinéze, která vám začne předvádět jednu komnatu virtuální galerie po druhé. Jednotlivé výjevy prostřídávají poněkud infantilní scénky s počítačovými brouky neboli chybami v programu, kteří celou galerii postupně rozežerou, v čemž jim nezabrání ani roštěnka, ani velmi realisticky neschopný šéf technické podpory Hank. Ten tak akorát stihne celý systém těsně před kolapsem restartovat; chybí už jen logo Windows a modrá obrazovka Scandisku.

Jakkoliv tahle minimalistická dějová linka nepostrádá jistou roztomilost a i ona je po výtvarné stránce dokonalá, pochopitelně funguje jen jako šňůra, na kterou se navlékají digitální korálky bez jakékoliv vnitřní souvislosti. Jistý smysl by se dal nalézt v pořadí - neboť to nejlepší přijde nakonec. Tím nejlepším myslím "ztrojrozměrněnou" pasáž z MravencZe a hlavně onen vynikající výjev z jednoho halloweenského dílu Simpsonových, kdy se Homer dostane do křížku se třetím rozměrem. Tyhle dva segmenty virtuální galerie jsou taky jediné, které disponují nějakým dějem - a nic naplat, když mají ty digitální orgie nějaké (příběhové) opodstatnění, hned je to větší zábava, i když zrovna tahle dvojice částí patří vizuálně k těm chudším. Ideální spojení formy a obsahu představuje jiný výjev - 3D verze klipu Pet Shop Boys Liberation. Ve zbytku virtuálních komnat se skrývají jakési průlety vyrenderovanými světy, ať už je to říše mořských hlubin, aktualizovaná verze technických fantazií Julese Verna nebo něco jiného. A že tu pořád melu něco o příběhu - i v těchhle čistě ilustrativních sekvencích je patrná snaha tvůrců zahustit ty vypiplané obrázky nějakým dějem, a tak například hodnou minirybičku honí zlá velerybizna a podobně.

IMAX je zkrátka stejné povahy jako všechna filmová technologie. Ta je smysluplná jen tehdy, pokud slouží obsahu nebo pokud aspoň otevřeně přiznává, že sama o sobě žádné opodstatnění nemá a že poskytuje jen instantní opojení svými možnostmi. Protože jakmile Cyberworld skončí, spokojeně odložíte 3D brýle a řeknete si: to byla ale okouzlující ptákovina. A s tímhle vědomím na ni klidně půjdete znovu a všem kolem ji doporučíte. Jako já.

(A jedno upozornění na závěr: cokoliv kdo v Cyberworldu řekne je pochopitelně dabované. Ani ne tak z toho důvodu, že by ten film byl primárně pro děti (IMAX plátno je dost velké i pro dospěláky, nemluvě o tom, že 3D efekt funguje v každém věku), jako spíš proto, že stíhat na takové velkoprojekci titulky není v lidských možnostech.)