Útlý tmavovlasý chlapec s žlutou hvězdou na kabátě je na začátku sám. Válečným městem míří k domovu, věcně komentuje dění. Vyprávění začíná všední událostí: omluvil se ve škole, protože otce povolali do „pracovního tábora“ a rodina chce být poslední společný den pohromadě. Za chvíli lidí kolem něj přibývá. Připojí se k rodičům a příbuzným, kde se všichni ptají, co bude dál; někteří jsou zoufalí, jiní rozvíjejí nereálné optimistické vize. V dalším obraze je čtrnáctiletý budapešťský kluk Gyuri už mezi početnou skupinou vrstevníků, které z nařízení maďarských nacistů – příslušníků šípových křížů – vyvlekli policisté z autobusů a soustřeďují na jednom místě. Pak opět město: dav pochytaných Židů v ulicích houstne a míří do sběrného tábora, později v dobytčáku do Osvětimi. Stovky, tisíce lidí v těsných vagonech. Nekonečné špalíry, scény na rampě, appelplatz, kruté pracovní podmínky v Buchenwadu. Konečně je po válce, záchrana v poslední chvíli, kdy ještě aspoň někteří dokážou být živi. A v závěru je Gyuri, poznamenaný utrpením z koncentráku, zase sám. Opět jde ulicemi Budapešti a nenápadně se vrací i jeho monolog, který v hustě zalidněných scénách téměř ustal. Uvnitř je však už docela jiný než předtím.
V tomto podivuhodném existenciálním sevření – na počátku bezstarostný čtrnáctiletý školák, v závěru jen o málo starší, ale s tíhou zážitků – se odvíjí film Člověk bez osudu. Podle novely maďarského spisovatele, nositele Nobelovy ceny Imre Kertésze jej v roce 2005 natočil jako svůj režijní debut světoznámý maďarský kameraman Lajos Koltai. Stálý spolupracovník Istvána Szabó i dalších renomovaných tvůrců (snímal např. filmy Mefisto, Plukovník Redl, Schůzka s Venuší, Hanussen, Milá Emo, drahá Bětko, Božská Julie aj.). Člověk bez osudu oběhl světové festivaly i kina, získal řadu prestižních cen, byl mj. nominován i na Oscara. Je to mimořádné dílo nejen finančními náklady (stál v maďarské kinematografii nevídaných 12 mil. dolarů) či značným rozsahem (140 min.), ale především kvalitou. Nejde totiž o pouhé svědectví o hrůzách nacistických koncentračních táborů či nelidskosti holocaustu – alespoň ne v obvyklé podobě. Stejně jako Kertészův text, i film přináší poselství a palčivé otázky; vyznačuje se filosofickou hloubkou a otevřeným závěrem, inspirativní „neukončeností“ tématu.
Protagonista příběhu – můžeme-li dějový sled snímku vůbec nazvat příběhem – ujde cestu od pubertálně věcné, rozumářské odtažitosti od světa dospělých a okolních dějů k citlivému vnímání palčivé tíhy života. K pochopení, že dál už provždy půjde s břemenem a že co zažil, možná není plně sdělitelné. „…dokonce i tam, vedle těch komínů, bylo v přestávkách mezi trýzněmi cosi, co se podobalo štěstí. Všichni se mě ptají jen na utrpení, na „hrůzy“: zatímco pro mě je snad právě tato zkušenost tou nejpodstatnější. Ano, o tom bych jim měl vyprávět příště, až se mě budou ptát. O štěstí v koncentračních táborech. Pokud se ovšem zeptají. A pokud na to já sám nezapomenu.“ Posledními větami Kertészovy novely končí i film.
Mladý hrdina se musí se vyrovnat s otázkou, jak s tím vším, co poznal i protrpěl, žít dál; jak se srovnat s vlastní pamětí a s lidskou, společenskou i národnostní nezařazeností. S osudem, o jehož „přirozenost“ byl oloupen. Vynoří se také otázka, zda se Žid vůbec může (a má) stále považovat za Maďara. A další – šlo jednat jinak, než se poddat vnucenému osudu-neosudu? Film současně zkoumá – a činí tak nevtíravě, ale o to naléhavěji, jak se k údělu židovské komunity postavili ti ostatní. Kolik jich pomohlo trpícím, a jak – a zda vůbec – posuzovat ty, kdo přiložili do pekelného ohně své polínko nebo se na vraždách „pouze“ přiživili. Poselství filmu není prvoplánové, obsahuje celou mozaiku souvislostí, které s sebou bezpráví holocaustu přineslo. Nicméně je průzračně čitelné; kdo chce, porozumí.
Kvalita snímku je především v jeho myšlenkové i umělecké mnohovrstevnosti. Tvůrci se vyjadřují výsostnou filmovou řečí. Ostrý střih a zrychlené tempo používají zřídka, jednotlivé sekvence spojují či odděluje především pozvolné prolínání a zatmívačky.Většina z nich přináší působivý minipříběh, metaforu, symbol: Mladá žena natěsnaná v dobytčáku si ještě rychle přetře ústa rtěnkou, než vystoupí na osvětimskou rampu. Pochmurný appelplatz plný pruhovaných postav, které po hodinách vražedného stání nejdřív skoro neznatelně, pak zřetelně vrávorají v úděsně pomalém, přitom důstojném temporytmu trauermarše. Maďarský četník u vlaku nejprve apeluje na deportované, že jsou přece taky Maďaři jako on, ať mu odevzdají poslední cennosti, aby přišly do „maďarských rukou“ – tam, kam jedou, už stejně nebudou nic potřebovat; když však vězňové žádají vodu, četník si uleví: smradlaví Židi! Člověk na nádraží se Gyuriho po návratu z lágru vyptává, zda viděl na vlastní oči plynové komory. „Ne? To jsem chtěl vědět“, říká pak s ulehčením, neboť komorám nevěří.
Skvělá kamera Guly Padose (např. silný dojem z výškového pohledu na appelplatz), invenční a citlivá a práce s barvou. Jednotlivé záběry téměř nepozorovaně přecházejí z barevné do černobílé či do lehce hnědého odstínu. Ve výčtu kladů nelze pominout pozoruhodný výkon mladičkého Marcela Nagye v hlavní roli ani vynikající režijní práci s komparsem.
Film Člověk bez osudu je filmovou událostí, která – když už přichází do Česka s takovým zpožděním – by neměla zůstat omezena jen na artová kina.
