Francouzská režisérka Agnès Vardová, nejvýraznější ženská osobnost francouzské Nové vlny, proslula především jako dokumentaristka. (Koncem loňského roku do českých kin dorazilo s několikaletým zpožděním její dokumentární puzzle Všichni možní sběrači a já.) A třebaže o jejím nejslavnějším hraném snímku Cléo od 5 do 7 se často mluví v souvislosti s metodou cinéma vérité, ve skutečnosti má Cléo dosti daleko do nestylizovaného, dokumentaristicky věrného úlomku reality.
Titulní hrdinka filmu působí zpočátku jako bytost skrznaskrz umělá. Sošná zpěvačka (v podání čtyřiadvacetileté Corinne Marchandové) s komplikovaným účesem a prapodivným pseudonymem Cleopatre Victoire vypadá v ulicích Paříže, v nichž kypí civilní všední život, jako kašírovaná figurína. A stejně přehnané a kašírované je, zdá se, i její zoufalství, jehož příčinu se dovídáme hned v úvodní scéně u kartářky. Cléo se obává, že má rakovinu, a za dvě hodiny se má v nemocnici dozvědět výsledky vyšetření.
Režisérka sleduje Cléo během těchto dvou hodin, které zcela změní hrdinčin přístup k životu. Na začátku ji vidíme jako zhýčkané dítě, afektovanou panenku žijící v umělém světě. Její byt s obří ozdobnou postelí, rozvěšenými šperky a dekorativními koťátky vypadá víc jako divadelní kulisa než jako domov. Její společnice a komorná Angèle ji opřádá sítí nesmyslných pověr a její milenec v ní vidí jen ozdobnou loutku. Cléo se rozlítostňuje sama nad sebou a její suita patolízalů jí nedokáže nabídnout žádnou emocionální oporu.
Během času stráveného v pařížských ulicích se ale Cléo proměňuje a ve stínu smrtelné choroby (možná první opravdové události v jejím vyumělkovaném životě) jako by se více otevírala reálnému světu. Mění se také její zevnějšek: odkládá paruku, vidíme ji s prostším účesem a v jednoduchých černých šatech. Čím dál víc splývá s dokumentárně zachyceným cvrkotem pařížských ulic, kaváren a parků.
Její proměna vyvrcholí setkáním s vojákem Antoinem (Antoine Bourseiller), který, stejně jako ona, naléhavě pociťuje blízkost smrti – vrací se k svému útvaru, nasazenému do bojů v Alžírsku. Během společně strávených minut změní hovorný mladý muž její pohled na svět natolik, že v závěru filmu se Cléo (jejíž skutečné jméno zní Florence) dokáže radovat ze života, i když okolnosti jí zdaleka nejsou nakloněny. Metaforou její proměny je i němá groteska, kterou Cléo zhlédne v druhé půli svého putování po Paříži; také hrdina tohoto devadesátivteřinového filmečku změní svůj pohled na svět – a to doslova, když odloží své černé brýle. (Hlavní role v tomto filmu ve filmu ztvárnily dvě klíčové osobnosti Nové vlny: Jean-Luc Godard a jeho dvorní herečka Anna Karina.)
Cléo trvá devadesát minut, ale stěží lze říci, že příběh se odehrává v reálném čase. Režisérka si totiž s časem zvláštním způsobem pohrává, štěpí děj do mnoha kratičkých kapitol, jejichž délku udává na minutu přesně (například „Cléo od 17.38 do 17.45“), ale v jejich šálivém sledu toho hrdinka za dvě hodiny stihne víc, než se dá stihnout za celý den: Navštíví kartářku, posedí v kavárně, koupí si klobouk, taxíkem dojede domů, setká se s milencem, absolvuje zkoušku s hudebníky, setká se s kamarádkou a nakonec se sblíží s Antoinem…
Pro současného diváka (pokud není vášnivým cinefilem), je Cléo, obtížená sáhodlouhými dialogy, patrně o něco hůře stravitelná než filmy novovlnných kolegů Agnès Vardové – nonšalantní balady Jeana-Luca Godarda (U konce s dechem, Bláznivý Petříček) či emotivní eskapády Antoina Doinela ve filmech Françoise Truffauta. Pokud ale vynaloží jisté duševní úsilí, ve finále ho Cléo odmění nečekaně přesvědčivou katarzí.
