Před několika dny měl českou premiéru nový titul Stevena Spielberga Chyť mě, když to dokážeš. Při čtení recenzí jsem měl pocit, že jsem viděl trochu jiný film. Ne že bych s těmito texty do značné míry nesouhlasil - ale připadalo mi, že kolem toho filmu jen sbírají drobky, aniž by se dotkly toho nejdůležitějšího.
Chyť mě, když to dokážeš, je většinou prezentováno jednak jako oddechová komedie, jednak jako bokovka, kterou si Spielberg střihnul jen tak mimochodem po "spielbergovštějších" titulech A.I. a Minority Report. Pominu-li, že takovéhle bokovky režisérů bývají někdy zajímavější než jejich "oficiální" tvorba (namátkou Vrtěti psem versus Koule Barryho Levinsona či Hollywood, Hollywood versus Solaris Stevena Soderbergha), jde myslím o poměrně povrchní dojem nebo přímo nepochopení. K takovému pocitu svádí i nejednotnost interpretací: zatímco například Tomáš Baldýnský v Reflexu píše, že hlavní postava filmu, podvodníček Frank Abagnale, "neškodné podvůdky svého otce a nevěry své matky (...) 'jen' opakuje ve velkém", podle Martina Stepanova (Lidové noviny) je impulsem pro Frankovu zločineckou dráhu naopak to, že poctivost jeho otce zapříčila krach podniku i rodiny. Pisatelé se sice shodují v tom, že Chyť mě, když to dokážeš obsahuje vynikající scénu, ale každý si vybírá jinou: Šimon Šafránek (dokina) vplouvání pistolí do záběru, Tomáš Baldýnský výstup v tiskárně a Mirka Spáčilová (MF Dnes) vedle bondovských citací i úvodní titulky.
Podle mě je Chyť mě, když to dokážeš naopak jedním z nejvíc "spielbergovských" filmů. Spielberga totiž definuje několik rysů: traumatický vztah k otci, jakési věčné klukovství a tendence chovat se ke světu jako k hračce. K realizaci druhých dvou rysů a ke kompenzaci prvního Spielbergovi už od počátku jeho profesní dráhy jedinečným způsobem slouží právě film - a všechny tři se výrazným způsobem setkávají i v Chyť mě, když to dokážeš. Možná dokonce nejvíc. Tenhle film si Spielberg natočil pro sebe.
Co jiného než hračka, nebo spíš jakýsi zábavní park, je svět pro Franka Abagnalea? Může si v něm dělat co chce: hrát si na pilota, doktora, advokáta i učitele, létat z jednoho jeho konce na druhý, dělat dojem na lidi, užívat si nejrůznějších rozkoší a ještě při tom tahat za nos policii. A zároveň nikomu neublížit, alespoň ne schválně: Frank není gauner, jenom si hraje. Je kluk, a tak ho uchvátí pilotská uniforma. Je kluk a chce, aby si ho svět dospělých vážil, a tak si vyrobí falešné diplomy z univerzit. Je kluk, a tak dělá dojem na holky.
Jenže tahle primární "klukovská" motivace se Frankovi brzy vyčerpá a nastoupí jiná. Jako každý kluk je Frank i něčí syn, a protože se jeho rodiče rozešli, klukovsky naivně se je snaží dát zase dohromady. Když tento pokus selže, zkusí si pomocí dalšího podvádění vytvořit vlastní rodinu, a když se nepodaří ani to, obrátí svůj talent proti celé společnosti, kterou ze svého neštěstí viní. Je už však samotou a paradoxním neúspěchem svého počínání tak unavený, že si podvědomě přeje, aby ho agent FBI Carl Hanratty, který je mu už dlouho v patách, konečně dostihl. Frank chce někam patřit, a když nemůže patřit domů, chce patřit aspoň do basy.
Zároveň je Chyť mě, když to dokážeš na každém kroku prostoupené motivy autority, důvěry a zejména otcovství. Autoritu ve filmu představují jak otcové, tak i často se vyskytující vnější znaky jako uniforma nebo certifikát. Motiv důvěry vytváří takřka tragickou smyčku, kdy Frank dokáže ostatní tím líp obelstít, čím víc touží po tom, aby mohl konečně někomu věřit. Celý segment filmu, v němž se Frank zamiluje a chystá se oženit, má jedinou funkci: ukázat Frankovu touhu po rodinném krbu a jeho odhodlanost dostat se k němu když ne jako syn, tak aspoň jako zeť. Otce Frankovi postupně různými způsoby dělají jeho vlastní táta, potencionální tchán a agent Hanratty. Jeho rodina ostatně taky vzala za své.
A jakkoliv Frank není nikým menším než režisérovým alter egem, Spielberg je v Chyť mě, když to dokážeš zároveň i otcem všech postav. Když Hanratty Franka konečně dostane do rukou, chlapeckou tvářičku Leonarda DiCapria vroubí vousy: Frank dospěl. A dospěl i Spielberg: zatímco ještě v E.T., v dalším z "nejvíc spielbergovských" filmů, ukazoval svět dospělých jako cizí a zlý, v Chyť mě, když to dokážeš se s ním už smiřuje a v epilogu do něj svého hrdinu vypouští.
Tímhle je tedy podle mě Chyť mě, když to dokážeš: vědoucně posmutnělou komedií o otcích a synech. Proto se Tomášovi Baldýnskému zdá "film o pronásledování" tak pomalý, proto se Šimon Šafránek podivuje "autorským naschválům" a "morálnímu obratu".
Ale s těmi vynikajícími scénami mají pravdu. Já vybírám tu, v níž se falešnými letuškami obklopený Frank "prostřílí" letištěm hemžícím se policajty.
