Chorus Line

Broadwayský muzikál Chorus Line slavil triumf po celých patnáct let, kdy byl na jevišti uváděn (1975-1990). Není proto divu, že po tak úspěšném titulu sáhli i filmaři. Režie se překvapivě ujal Richard Attenborough, jenž se prosadil filmy zcela odlišnými – například Gandhím. A divadelní vzor (hudbu složil Marvin Hamlisch, texty napsal Edward Kleban) převedl velmi pietně, bez uhrančivé nápaditosti a osobitosti, jak tomu bylo např. ve West Side Story nebo Kabaretu. Celý se totiž odehrává na jevišti, kde do úmoru probíhá konkurs na obsazení chystané show.

Zatímco na jevišti „divadlo o divadle“ prý vycházelo, ve filmovém ztvárnění je nečekaně těžkopádné. Taneční i pěvecké výstupy vykazují jakousi machu, nepříliš přesvědčivě sekundující tvrzení, že vysněnou práci mohou získat jen ti nejlepší z nejlepších. Tanečníci a zpěváci jsou neznámí, jedině choreografu Zachovi, jenž vede konkurzní řízení, propůjčil tvář Michael Douglas. Popravdě řečeno, nemá co hrát. Většinou sedí skrytý v přítmí hlediště a opakuje pokyny nově příchozím uchazečům. Svému hrdinovi vtiskl schopnost mlčky přihlížet. Než bez obalu vynese jasný verdikt, vyhlíží neústupně a jakoby bez emocí – je to figura hodně plochá a dramaticky prázdná.

Chorus Line chce předvést, jak obtížné je vybrat optimální obsazení, jak namáhavé jsou zkoušky, co vše adepti i ti, co již byli vybráni, musí obětovat. První vyřazovací kolo proběhne vcelku rychle. Poslední síto, které má zachytit posledních osm vyvolených, však již plyne zdlouhavě. Účinkující musí „sebezpytně“ vyprávět o svých pohnutkách, o cestě k umění, vzpomínají na své rodiče, na studia i sexuální zážitky.

Unyle plynoucí prezentaci nepomůže ani „politicky korektní“ rozvrstvení uchazečů – nalezneme mezi nimi například Portorikánce, černocha, nebo Číňanku. Téměř u všech vyplouvají na povrch nějaká traumata z mládí, i když zazní i polemický postřeh, že mnozí se stydí přiznat, že měli šťastné dětství, protože by to nezapadlo do představy o tvrdé cestě k cíli navzdory překážkám. I samotný Zach přihlášené adepty vyzývá, aby mluvili přirozeně, aby uměle nefabulovali. V těchto okamžicích se režisér pokouší vyhmátnout jakési psychologizující momenty, avšak celkový kontext žánru takové snahy okamžitě neguje.

Jestliže výběrovému řízení lze přiznat zajímavost, potom melodramatický motiv, související s někdejší Zachovou láskou, působí notně přebujele. Mezi účastníky konkursu se totiž objeví i Cassie (Alyson Reedová), kdysi úspěšná tanečnice, která se neúspěšně pokoušela prosadit v Hollywoodu. Nyní pokorně žádá aspoň o místo ve sboru...

Attenborough sice nemá dar přemýšlet v rytmu tance a vtisknout jej vyprávění, zato postřehy o jevištním účinkování jako tvrdé dřině plné odříkání docela vycházejí. Ukazuje fyzickou vybavenost jako nutnou podmínku úspěšného účinkování. Přitom laik stěží posoudí, zda odmítnutí žadatelé, též předvádějící technicky sebejisté tančení, byli o tolik horší než ti přijatí. Z výběru do show se tak stala také show.

Soustředění příběhu do jediného prostoru ovšem prozrazuje i leckteré povrchnosti a schválnosti zvoleného pohledu. Všimneme si určité honby za vnějšími atrakcemi zákonitě vrcholícími v závěrečném finále, což vede k tomu, že se vytrácejí sotva naznačená lidská dramata, často zúžena do pouhého anonymního střípku. Chorus Line předkládá vlastně kolektivní, blíže nerozlišený portrét kumštýřského prostředí, jehož součástí se stává i Douglasův Zach.