Veřejné kurzy tance a společenského chování jsou typicky českou záležitostí a nenajdeme asi jinou zemi, kde by probíhaly v takové míře jako u nás. Bernard Šafařík svým dokumentem přibližuje průběh současných tanečních lekcí v Praze. Jak fenomén tanečních vznikl a jak se vyvíjel až do současnosti na různých místech naší republiky však podrobněji neosvětluje (byť to název snímku jistým způsobem slibuje).
Dokument Český fenomén: TANEČNÍ sleduje reportážní formou anonymní účastníky tanečních kurzů na pražském Žofíně a v Národním domě na Vinohradech od jejich přihlášení do kurzů až po závěrečný ples. Anketou v podobě odpovědí na kameru zjišťuje, co vlastně mladé lidi motivuje k účasti v tanečních, co od nich očekávají. Na konci filmu pak absolventům klade otázku, co jim kurzy daly. Spolu s několika vtipnými, během let jistě nesčetěnkrát opakovanými komentáři tanečních mistrů v průběhu lekcí, je to asi to nejzajímavější, co si z filmu divák zapamatuje.
Většina filmu je věnována dění v kurzech a jejich zákulisí, v prostřizích slyšíme „zákulisní“ komentáře samotných učitelů. Škoda, že tance samotného si moc neužijeme – jen malý počet tanců je zmíněn, některé byly jen zběžně zaznamenány v podobě motivačních vystoupení profesionálních tanečníků pro abonenty, vizuálně a bez vysvětlení. Přitom tanců, které se kurzisté naučí během několika měsíců, kdy navštěvují taneční, může být minimálně deset až patnáct.
Autor rozvláčně vykresluje jistou neohrabanost, ostych a nevyzrálost účastníků, což jistě většina z nich napoprvé zažívá, ale v průběhu kurzů brzy překlene. Tato důležitá změna, jisté uvedení do společenského života, jež mají kurzy mladým lidem přinést, možná stála za větší pozornost. Naopak je až příliš pozornosti věnováno všelijakým zpestřením, které kurzy nabízejí, např. soutěže či hry. Ty jistě nejsou hlavní náplní tanečních, mají zřejmě lekcím dodat „moderní“ pojetí a zbavit je nálepky „nudy“, snad i přilákat další kursisty.
Na rozdíl od anonymního davu účastníků kurzů se o učitelích dovídáme i podrobností nesouvisející přímo s tématem: jaké je jejich civilní zaměstnání, kde pracují a co konkrétně vykonávají. To však pro popis fenoménu tanečních není podstatné (konkrétně záběry protipovodňových zábran na Vltavě působí ve snímku o tanci jako pěst na oko…). Zajímavější jsou vzpomínky učitelů tance na dobu jejich mládí; o historii tanečního umění a vývoji taneční výuky říkají mnohem více. Škoda, že Bernard Šafařík nesledoval historii tance v naší zemi i mimo taneční parkety Žofína a Vinohrad. Jistě by našel mnoho zajímavých informací ve filmových archivech, ve vyprávění členů zájmových spolků (Svaz učitelů tance ČR) či v odborné literatuře.
Nejen z pohledu historie, i z hlediska diváckého ohlasu je zaměření výlučně na pražské prostředí (resp. jen na dva pořadatele) omezující a v kombinaci s detailním představením konkrétního učitelského páru působí až podezřele komerčně. Pražské prostředí Žofína nebo Národního domu na Vinohradech totiž vůbec nemusí korespondovat s realitou v menších regionech, kde taneční mohou probíhat jinak, s omezenějším programem či s méně honosnou, přesto však společensky slavnostní atmosférou.
Nabízí se otázka, proč byl tento snímek natočen. Pokud měl svým způsobem podpořit tradici tanečních kurzů v naší zemi jako specificky české, ba přímo tradiční společenské události, chybí v něm dostatečný historický podkres. Ani náznakem nezmiňuje, že jsme zřejmě jedinou zemí, v níž podobná tradice vznikla; omezuje se pouze na informaci, že se tak stalo v době národního obrození. Je to škoda, protože Češi jsou svým tanečním uměním ve světě proslulí. Jako nenáročná pozvánka do tanečních kurzů, určená mladé generaci, však film obstojí.
