FORTFILM 2003: Česká pohádka režiséra Roman Vávry podle námětu Miloše Macourka.
Když se lidé paktují s pekelnými mocnostmi v naivní víře, že tak vyřeší své potíže, zpravidla z toho nic dobré nekouká
Když se lidé paktují s pekelnými mocnostmi v naivní víře, že tak vyřeší své potíže, zpravidla z toho nic dobré nekouká. Režisér Roman Vávra, dosud upřednostňující spíše poetické něžnění (např. ve filmu Co chytneš v žitě), nenavazuje v pohádce Čert ví proč na hravost filmové podoby „pekelných“ pohádek Jana Drdy. Upřednostňuje naopak dynamickou, akční, ba až násilnicky zhrublou polohu vytěsňující vše líbezné, která má svůj původ v dávných Troškových pohádkách. Ale také, pokud mohu soudit podle pyrotechnických efektů, v Bočanově ďábelské komedii S čerty nejsou žerty. Proč Vávrův snímek podivně škobrtá, proč marně hledá stylovou vyváženost, proč jej tíží chmury vypravěčské těžkopádnosti? Pro vysvětlení se musíme vrátit až ke genezi tohoto projektu.
|
Na počátku stál námět známého pohádkáře Miloše Macourka, scenáristicky ovšem přepracovaný Ondrejem Šulajem, navíc s autorským vkladem samotného režiséra. Výsledkem je následující příběh: Ještě nedávno šťastné království krále Dobromila (dopustil se té nepředloženosti, že na dlouhou dobu odjel válčit) postihla bída, lidé je hromadně opouštějí. Bezmocného a nerozhodného krále obírá hrabivý rádce spřažený s peklem. Panovník nakonec sám podepíše vlastní krví osudný úpis, aniž by tím cokoli přínosného získal. Ještě že žije moudrá babka kořenářka, kterou si oblíbila králova dcera, a ještě že se dostaví hrdinný, byť chudý chasník (neprozradím, kým je ve skutečnosti, to se dovíte v kině). Do něho se dívka zamiluje a on nakonec vyzraje nad samotným peklem, kam se musel uchýlit, aby zachránil, co se ještě zachránit dá.
|
Bohužel i v tomto filmu se projevuje neduh českých pohádek natáčených v posledních letech často v koprodukci s Českou televizí, zato s absentujícím aspoň trochu soudným dramaturgickým vhledem. Mladičtí protagonisté postrádají byť jen náznak nějakého charismatu, jsou ztuhlí jako vysušené dřevo, nanejvýš schopni manekýnovitých úsměvů a gest. Štěpán Kubišta jako ušlechtilý Filip co chvíli hrozí úplně zdřevnatět. Ani Táňa Pauhofová, která příjemně zaujme v téměř současně uváděném milostném dramatu Kruté radosti, zde nanejvýš nabídne svůj mladistvý pel. Stejně nemohoucí je padouch vydávající se zprvu za Filipova kamaráda (bedlivý divák jej oprávněně podezírá z pletich, neboť prohnanost mu sálá z očí).
|
Režisérovi se jednotlivé syžetové bloky rozpadly na tříšť stylově různorodých výjevů: od pochmurných, bezmála hororových obrazů, většinou související s přírodním zarámováním, až ke groteskním šklebům, které se vztahují především k zápletkám. Vávra spoléhá na přemrštěnou hlasovou expresivitu herců někdy hraničící až s karikaturou, na žertovné vsuvky pochybné úrovně (zvláště pak v souvislosti s kouzelnými bylinami, které způsobí, že člověk, jemuž jsou vsunuty pod čepici, přihlouple zdobráčtí). Některé postavy jsou zbůhdarma posouvány k plochému pitvořivému projevu (nejen Lábusův proradný ministr, ale zejména opět estrádně chichotavá Iva Janžurová v roli moudré a předvídavé kořenářky). Ani prostořeké a jakoby k dnešku aktualizované průpovídky králova šaška (Boris Hybner) nevytvářejí potřebnou protiváhu králově ješitnosti a unáhlenostem. Samotný král, kterého jako snadno vznětlivého monarchu hraje Josef Somr, není ani směšný, ani dojemný; postrádá totiž jakoukoli kresebnou sytost. Ustrojení zápletek i kresba postav tohoto filmu v lecčems připomínají konstrukty laciných televizních inscenací.
Některé nápady jistě potěší. Vávra se obratně vyhnul jakékoli kašírovanosti. Autenticita pohádkového prostoru je zajištěna výtvarným ztvárněním, které upřednostňuje přirozené světelné podmínky, pohrává si s potemnělými zákoutími, drsnou přírodou i do stínů se halících síní. Všimněme si těsné sepjatosti pekla s pozemským světem: na hradě stačí pohnout kamennou stěnu, také studně jsou nebezpečné. Nejzdařileji vyšla evokace pekla: když režisér zpodobňuje muka pekelná, vypomáhá si leckterými legračními bizarnostmi. Vynalézavě jsou představeni i sami pekelníci. Zpravidla připomínají blazeovaně cynické podnikatele, dravé a bezohledné mladíky z rodu amerických yuppies (s nezbytnými růžky na hlavě). I tam se ale občas vyskytne nenapravitelný přihlouplec, jako je ten Liškův, zmatečně žvatlající natolik, že jako nápadník královské dcery odradí svým vystupováním i jinak lecčemus přístupného krále. Postřehneme i drobný posun v mravním ponaučení: jestliže lumpové nakonec skončí v pekle, není to pro jejich špatnost (tu peklo vítalo), nýbrž proto, že při jejím šíření neuspěli. Shrnuto: Čert ví proč se do zlatého fondu národních pohádek zapíše jen stěží. Nanejvýš obšťastní televizní program o příštích či přespříštích Vánocích. Ale ani to není málo.
