Píše se rok 1942. Lidé z celé Evropy opouštějí válkou zachvácený kontinent. Pokud směřují do Ameriky, není jejich cesta vůbec přímočará. Po okupaci Francie zbylo pro útěk neutrální Portugalsko a do Lisabonu je možné se dostat oklikou přes francouzské Maroko. V Casablance se každý pokouší získat vízum, což pro velký počet žadatelů není snadné. Spousta z nich využívá černý trh, který se rozmáhá na nejrůznějších místech a ani populární americká kavárna není výjimkou. V marockém Rick´s Café Americain je zábava v plném proudu, pozornější divák však vycítí napětí. Den předtím byli zabiti dva němečtí kurýři. Jejich listiny opravňující dvě osoby k odletu do Lisabonu se s největší pravděpodobností skrývají právě v kavárně. Nacistickému majorovi Strasserovi se nedaří získat nejmenší informace, majitel kavárny Rick Blaine je nestranný a apolitický muž. Ne však nadlouho. Očekává se příchod Viktora Laszló, pracovníka evropského podzemního hnutí. Přijíždí i s manželkou Ilsou, na jejíž adresu Rick užasle poznamená: „Ze všech barů ve všech městech na téhle planetě si ona přijde zrovna do toho mého...“
Historický, psychologický, kriminální, ale i milostný a komediální, takový je film Casablanca, který byl u nás poprvé uveden roku 1947, pět let po svém vzniku. Tehdejší kritika v něm viděla především válečné drama, proto nesklidil až tak příznivé ohlasy. Oceňovala se jeho protifašistická myšlenka, technická kvalita a herecké výkony, celkově se však mluvilo o slabém scénáři a malé přesvědčivosti díla. U země, která bezprostředně prošla válečnou zkušeností, rozporuplný ohlas nepřekvapí, ostatně nebyli jsme jediní, kdo se obracel k filmu s výhradami. Když měla Casablanca svou americkou premiéru (27. listopadu 1942), byli diváci zklamáni. Zájem o ni přišel až o několik měsíců později, kdy se v marockém městě sešli Churchill, Roosevelt a Stalin, aby sjednali další strategii. Po mezinárodním summitu přitahoval film diváky jako magnet; vábil je především svou romantičností. Nyní se k nám Casablanca vrací v obnovené premiéře díky Asociaci filmových klubů. Neměla by ujít pozornosti žádného z filmových fanoušků, neboť jde o jeden ze základních kamenů americké kinematografie.
Vznik Casablancy provázela spousta paradoxů. Na jejím počátku byla divadelní hra nazvaná Každý jde k Rickovi, kterou scenáristicky zpracovali Julius a Phillip Epsteinovi s Howardem Kochem. Příběh nechali bez konce, který chtěli dopsat v průběhu natáčení. Během realizace filmu byli přizváni další tvůrci, a tak se stalo, že autorem pařížské epizody se nakonec stal Casey Robinson. Její přítomnost přidává Casablance na sentimentalitě, zároveň objasňuje minulost bývalých milenců Ilsy a Ricka, kteří se pod tlakem událostí ve vichistické Francii rozloučili, ale zdaleka nestačili ze svého citu vystřízlivět. Spornou podobu získal třetí v trojúhelníku - László, který přijíždí z Československa, a přitom nosí maďarské jméno. Snad si u této postavy vzpomněl režisér Michael Curtiz na vlastní původ – rodák z Maďarska získal za svůj snímek Oscara. Dalšími zlatými soškami byla Casablanca oceněna za nejlepší produkci roku a scénář. Na rozdíl od českých kritiků přimhouřili američtí akademikové oko nad logickými nesrovnalostmi děje (den před německou okupací Paříže jsou rychlíky normálně obsazené a vyjíždějí přesně načas) a podlehli sympatiím k postavám, bez níž by se chod kavárny neobešel (vedle pianisty Sama jde o číšníka Karla a barmana Sašu), případně k těm, již jsou v ní častými hosty (kapitán Louis Renault). Každý z nich reprezentuje jinou národnost, což ve válečném období není tak překvapivé jako skutečnost, že se tato mezinárodnost promítá i do hereckého obsazení.
Viktora László si zahrál Paul Henreid, herec rakouského původu, jenž do USA odešel roku 1941 a hned se uplatnil v řadě významných filmů. Norku Ilsu Lundovou ztvárnila Ingrid Bergmanová, které v té době bylo dvacet sedm let a veškerá oscarová sláva ji teprve čekala. A konečně Ricka Blaina představuje americký herec Humphrey Bogart, který na Casablance spolupracoval i po stránce scenáristické a přímo se podílel na dialozích, jež patří k největším kladům filmu. Role do jisté míry cynického a sentimentálního majitele kavárny, který je náruživý kuřák, ho vynesla na výsluní popularity hollywoodských hvězd, kde vydržel do konce 40. let. Scény s ním a s Bergmanovou patří ve filmu k nejdojemnějším, zároveň je z nich cítit i určitá nadsázka. Zadní projekce při jízdě autem a umělá mlha na letišti, postaveném ve studiu, vyloudí na tváři současného diváka nejspíš pobavený úsměv. Naopak v ničem nezestárla scéna, ve které hosté Rick´s Café Americain přezpívají svou Marseillaisou německé vojáky notující si Wacht am Rhein. Casablanca v daný okamžik opouští hranice limonádového příběhu a stává se občanským činem, z jehož odvážnosti až mrazí.
