V britském uměleckém dokumentu Bodysong se režisér Simon Pummell soustředil na úděl člověka jako jedince – určujícím prvkem montáže různých dokumentárních i amatérských záběrů je zájem o lidské bytí doslova od kolébky až po rakev.
Éru zevšeobecňujících pohledů na stav lidské civilizace i světa však v 80. letech zahájil Godfrey Reggio – nechal promlouvat asociativně řazené záběry nejrůznějšího původu, v nichž nacházel určitý spojující moment. Původní materiály zbavil jejich zvukové stopy a navíc je dle potřeby zpomaloval či zrychloval (posléze i obrazově upravoval). Tento volný způsob nakládání s filmovými záznamy mu dovolil řetězit svou výpověď napříč kontinenty, napříč sociálním rozvrstvením, napříč dějinami. Vystačil si bez jediného slova komentáře, jen s doprovodnou, zpravidla minimalistickou hudbou. Jeho poslední snímek Naqoyquatsi byl uveden v Projektu 100.
Reggio se záhy dočkal pokračovatelů, kteří snaživě napodobovali strukturu jeho dokumentů, avšak již neobsáhli jeho filozofující nadhled. Zejména v Bodysongu vyvstane mechanické řazení jednotlivých segmentů, jakási deskriptivní popisnost, která sice spojuje záběry nepochybně mnohdy unikátní, ale již není s to vtisknout jim přesnost postřehu. Tím méně dospět k abstrahujícímu vyznění. Pummell sice překračuje dosavadní filmařské průhledy světa zaměřené na stav celku (společnosti, přírody...), v nichž je lidská bytost jen součástí, zbavenou své individuality. Zřetězeným záběrům však chybí poetičnost Reggiových audiovizuálních konstrukcí.
V Bodysongu sledujeme pestrý kaleidoskop archivních záběrů z nejrůznějších koutů světa, které dokládají, že člověk se rodí, žije i umírá stejně kdekoli na této planetě. V rychlém sledu se odvíjejí scény porodů, prvních dětských krůčků, dětství i rané dospělosti provázené mohutným atakem sexuální touhy, následuje fascinace soupeřivostí, násilnostmi a válčením, aby posléze nastoupilo stařecké očekávání smrti.
Závěrečná kapitola (z dramaturgického hlediska poněkud matoucí, měla naopak předcházet „antropologickému“ pojednání o člověku) je zasvěcena lidským tužbám a snům. Režisér mapuje projevy náboženské víry, ať již mimoděčné či naopak okázalé, přibližuje nejrůznější rituály (divošské obřadní tance, svatba), zachycuje rozličné podoby vzdělávacího procesu, zabývá se interaktivními uměleckými technikami. Jedině tuto závěrečnou pasáž dokresluje původní zvuk, takže si můžeme vychutnat dávnou reportáž o používání znakové řeči, vidíme, jak se hluchoněmí učí artikulovat, ačkoli nemohou slyšet svůj hlas, jakými gesty se dorozumívají kosmonauté.
Celé vyprávění začínalo pohledem na kulovité vajíčko obklopené shluky mrskajících se spermií a do téhož obrazu se v závěru opět vrací, prolínajíc do něho záběr pohled z vesmíru na rovněž kulovitou Zemi. Jakoby sjednocujícím prvkem se pak stává pohled na vyklenuté břicho těhotné ženy, zdroj věčného koloběhu tajemství i očekávání. řekl bych, že mysteriozní rozměr závěrečné pasáže z Kubrickovy Vesmírné odyseji zde získává svéráznou odezvu.
Režisér nasázel do předem vytyčené matrice záběry vzniklé v průběhu celého posledního století, vybíral si z etnografických dokumentů, instruktážních návodů, nechybějí ani amatérské rodinné videokroniky. Bohužel absence společenského hlediska z mnohých záběrů vytváří pouhou zvláštnůstku bez další významové vazby. Mám na mysli batolící se děcko s nacistickou vlaječkou v ručce, zmrzačené lidi v bezmezné nouzi, či bezhlavé uchvacování potravinové pomoci, ať již rozdělované z nákladního auta nebo vyhazované z letícího letadla.
Film s oblibou konfrontuje rozdílné mentality i sociální prostředí, od znuděně blahobytných Američanů se přenáší do hladovějícího třetího světa, neváhá nejen zařadit, ale zejména opakovat záběry vyžadující značnou otrlost. Nejde jen o přečasté detaily porodů či doslovné pornografické záznamy sexu (v zemi svého vzniku je film přístupný až od 18 let!), ale především o projevy útlaku, nesnášenlivosti a surového zacházení, když se panující moc snaží potlačovat veškeré projevy odporu.
Mezi obrazovými zdroji, z nichž režisér a jeho střihač čerpali (závěrečné titulky uvádějí podrobný seznam), nalezneme i tituly vcelku známé, třeba Věrtovův dokument Muž s kamerou (1928) nebo experimenty Mayi Derenové ze 40. let. Obávám se však, že mnohá díla, z nichž Bodysong zužitkoval pouhé izolované zlomky, byla v lecčems podnětnější. V dané, někdy jen lacině bizarní podobě se tak Bodysong více než k Reggiovým podobenstvím přichyluje ke kdysi skandální Jacopettiho sérii Mondo cane, též zachycující nejrůznější zvyklosti (či spíše zvrhlosti), v nichž se lidstvo vyžívá.
