Fantasy BloodRayne Uweho Bolla je vpravdě kuriózní podívaná. Adaptace stejnojmenné počítačové hry se může pyšnit jedním z papírově nejlepších obsazení v žánru, avšak hlavním úkolem herců jako je oscarový Ben Kingsley, Michael Madsen, Kristanna Loken, či Udo Kier anebo Michelle Rodriguez tentokrát není něco „zahrát“, ale odejít z plátna do banky pokud možno bez újmy.

Ed Wood atomového věku Uwe Boll patří k největším bizareriím současné kinematografie. Tento rodilý Němec si vybudoval kredit jednoho z nejhorších filmařů dneška. Přesto, že jeho snímky jsou terčem posměchu, točí ‚Pán chyb‘ jeden film za druhým – a co víc, se slušnými rozpočty a áčkovými herci. Vedle Paula W. S. Andersona je Boll specialistou na adaptace počítačových her - BloodRayne je již jeho třetí zfilmovanou hrou.

Oproti originálu, kde se lepá hrdinka potýká s nacisty, je děj BloodRayne situován do Rumunska osmnáctého století. Dhampírka (vzácný biologický kříženec upíra a člověka) Rayne (Kristanna Loken) uteče z cirkusu, aby se pokusila pomstít svému otci, mocnému upírovi Kaganovi (Ben Kingsley) za to, že jí zabil matku. Ke splnění náročného úkolu potřebuje nabýt tří vzácných upířích artefaktů, které jí zbaví klasických upířích achillovek – bude odolná vůči vodě, světlu, a pod. V bitvě v klášteře ale Rayne zajme Kaganův vojevůdce Domastir (Will Sanderson), který ji zaveze k oplzlému Leonidovi (Meat Loaf). Ten si už na dívku se špičatými zuby brousí tesáky, ale naštěstí se objeví statný Vladimir (Michael Madsen) a jeho mladý kolega Sebastian (Matthew Davis), oba z tajné Brimstonské společnosti, která se specializuje na stíhání nadpřirozených bytostí. Mužové Rayne vysvobodí a vytrénují ve svém táboře, kde Rayne potká i bojovnou Katarin (Michelle Rodriguez), jež se pokusí hrdinčiny plány pokusí neočekávaně zkřížit…

Příběh je obvyklým béčkovým hollywoodským produktem, v němž je poslední dějství děravější, než ozónová vrstva. Zaráží jenom, že pod scénářem je podepsaná Guinevere Turner, která pro plátno adaptovala například Americké psycho (American Psycho). Turnerové padají na hrb prkenné dialogy a absence humoru, i když „náznaky tu jsou“. Tím pravým popravčím Rayne je až Uwe Boll. Není schopný vystavět, nebo rozehrát situaci, nedokáže smysluplně sestříhat jedinou sekvenci a vyprávění vylepšuje vysvětlujícími flashbacky. Excelentně dřevěné jsou záběry na exteriéry pod různými barevnými filtry, kdy režie bourá časovou návaznost. Když Vladimir a Sebastian na koních pronásledují Domastira přes rozlehlou planinu, střídá Boll záběry přes osu, aby divák ztratil pojem o prostoru. Výsledkem ale není vířivý efekt, jak to známe například od Tonyho Scotta, ale prostý zmatek. Výstavní obraz, kdy Rayne trénuje s meči, se pod Bollovýma rukama změní ve střihačovu noční můru. Akční sekvence nemají nápad, masovým bitvám schází základní koncepce.

Kristanna Loken se po scéně pohybuje ve vrcholně neslušivých plandavých kožených kalhotách a vypadá to, že vůbec neví, co má dělat. Michelle Rodriguez ztvárňuje Katarin tak zavile, až se zdá, že jí Boll na natáčení unesl. Michael Madsen podal Vladimira trochu jako Budda z Kill Bill, jeho gestům však chybí cigareta a jeho tělu lepší kostým. Ben Kingsley spoléhá na to, že jej maskuje paruka a mejkap. Se ctí vyvázne Udo Kier jako klášterní mnich, jiskrná Geraldine Chaplin v roli kartářky a krví ožralý Leonid Meata Loafa. Boll tvrdí, že nejlepší způsob jak dostat do filmu herecké hvězdy je obsadit je na poslední chvíli. Rayne prý obsadil sotva dva týdny před natáčením. Inu, vypadá to tak. V této souvislosti pobaví režisérův blog na oficiální stránce filmu, kde jej herci velebí jako velmi nadaného chlapíka.

Utrpení BloodRayne tupí jenom jeden obraz: dekadentní hostina u upíra Leonida. Sluhové stáčejí krev z nařezaných rukou lidských obětí a barokně nazdobenými sklepními interiéry se omámení upíři proplétají mezi tulivými nahými dívkami. Zvukové efekty potom zdařile dotváří trashovou atmosféru těžké vůně hnijících květů. Alespoň na moment.