Block Party

Mezi dvěma celovečerními filmy Věčný svit neposkvrněné mysli a Nauka o snech si francouzský režisér Michel Gondry odskočil natočit hudební dokument Block Party (Dave Chappelle's Block Party). Přes nadměrnou délku snímek vyniká srdečností, která pramení z přirozeného, nehvězdného chování všech hvězd programu.

Herec a komik Dave Chappelle provozoval dva roky úspěšnou show na stanici Comedy Central, kde si střílel zejména z rasismu, předsudků i politiky. Mezi jeho nejslavnější čísla patří parodie Ricka Jamese se slavnou hláškou „I’m Rick James, Bitch!“

V roce 2004 se Dave Chappelle rozhodl uspořádat koncert na jednom brooklynském nároží. K vystoupení přizval své oblíbené hip-hopové a R&B interprety, kterými jsou Mos Def, Talib Kweli, Kanye West, Dead Prez, Erykah Badu, Jill Scott, Common, The Roots, Cody ChesnuTT, nebo Big Daddy Kane. Zlatým hřebem programu mělo být vystoupení The Fugees, první po sedmi letech. Koncert byl pořádán tajně, návštěvníci se po zaregistrování dozvěděli, kam mají přijít a odtud je na místo konání převážely zvláštní autobusy.

V Gondryho snímku vstupujeme do víru dění zhruba tři dny před koncertem. Chappelle dohlíží na přípravy v New Yorku, navštěvuje městečko v rodném Ohia, kde kamarádům i prostým spoluobčanům nabízí na koncert zlaté lístky – jejich držitelům Chappelle zajišťuje cestu a pobyt v New Yorku, neb koncert je – jak se na street párty sluší - zdarma. V místě konání zaujme obhlídka, spojená s návštěvou obskurní dvojice, která bydlí v domě Broken Angel, před nímž se koncert odehraje. Zlomený anděl vypadá zvenčí i zevnitř jako Noemova archa a jeho fasáda ukotvuje Block Party mimo čas. Obyvatelé domu sice nejsou příznivci hiphopu, jak ale zjistí pozorná kamera, koncert si docela užijí. Ohijskou linku zašťiťuje Chappelleův pokus dostat do New Yorku místní středoškolský pochodový orchestr…

Hlavní částí Block Party je pochopitelně koncertní show. Gondryho tým sleduje nejen interprety, ale často nahlíží do zákulisí, kde se Chappelle snad jedinkrát za celý film přestane usmívat a celou akci pouze účelně řídí. Na pódiu vedle Chappelleových nenahraditelných obhroublostí zaujmou angažovaným číslem Dead Prez, či hromadný apel na osvobození Mumii Abu-Jamala. Vrcholným kusem je nakonec „Killing Me Softly“ od The Fugees. Jejich vystoupení na Block Party přitom vzniklo díky zákazu: Chappelle nejprve oslovil samotnou Lauryn Hillovou, vydavatelství Columbia jí ale nepovolilo zazpívat její sólový materiál. Zpěvačka se proto rozhodla oslovit svou bývalou kapelu…

Filmaři jsou Chappelleovi neustále v patách, a tak jsou samozřejmostí občerstvující poznámky „pro kameru“. Díky své profesi je navíc energický organizátor večera před kamerou ve svém živlu a Gondry mu dává dost prostoru k napůl improvizovaným výstupům a skečům. Chappelle je přirozeným tahounem celého filmu. Ten i přes nával hvězd působí především lidsky a díky kameře Ellen Kurasové syrově a místy až intimně, ačkoli živá hudební vystoupení působí v Block Party vizuálně spíše banálně. Kuras snímala Gondryho Věčný svit neposkvrněné mysli a kromě Block Party také dva další velké hudební dokumenty - Neil Young: Heart of Gold Jonathana Demmeho a Scorseseho No Direction Home: Bob Dylan.

Slabší stránky má Gondryho Block Party jenom dvě. Režie několikrát nepochopitelně zařazuje stejnou výpověď, snad aby divák nezapomněl. A potom je tu celková délka, která převyšuje 100 minut a odráží se ve ztrátě tempa před finálním nádechem.