Je jen málo filmů, které by byly opředeny bájemi a mýty tolik, jako je tomu u Blade Runnera Ridleyho Scotta.

V Los Angeles roku 2019 je mimořádně deštivo. Bývalý lovec replikantů Rick ‚Deck‘ Deckard (neopakovatelný Harrison Ford) je japonským poskokem Gaffem povolán ke kapitánu Bryantovi (M. Emmet Walsh).

Hrstce androidů- replikantů typu Nexus 6 se totiž podařilo uprchnout z mimozemské kolonie a jsou nyní ve městě.

Bryant: „Nexus 6 je od lidí k nerozenání, kromě emocí. Tvůrci ale počítali s tím, že za několik let by si mohli vytvořit vlastní citové reakce- nenávist, lásku, strach, zlost, závist. Takže jim dali bezpečnostní pojistku… maximálně čtyři roky života.“

Cílem replikantů je sídlo mateřské společnosti Tyrell v Los Angeles. Tam se skrývá klíč k prodloužení vlastního života.

Bryant Deckardovi: Tihle jsou zatím nejhorší. Potřebuju starýho Blade Runnera. Potřebuju tvoje kouzlo.“

Deckard souhlasí, protože mu nic jiného nezbývá. Dá se namítnout, že z Bryantových argumentů „Znáš skóre, kámo. Když nejsi polda, jsi malinkej“ leze autorský úmysl jak sláma z bot. Nikde neuvidíme, že by poldové vládli nějakou extra mocí, spíš naopak. Jenže Bryantovy hlášky se jednak přímo vztahují ke konci filmu, a také si troufám říct, že v rámci žánru (detektivní drsná škola) jde o povolenou míru ukazování svalů ze strany oficiálních míst k ne-vítanému hrdinovi.

Z pěti terčů se díky chybě ve scénáři stanou jen čtyři- agresivní nervák Leon, tanečnice Zhara, loutková kráska Pris a její milenec a vůdce Roy Batty (Rutger Hauer).

Přesto ale prvním Deckardovým krokem není nabít pistoli, ale schůzka s továrníkem Tyrellem. Runner totiž musí Voight-Kampffův přístroj, kterého se používá k potvrzení „replikantství“ otestovat na nových modelech. Tyrell Deckardovi propůjčí éterickou dívku Rachael (Sean Young) a až po stovce otázek je Deckard ochotný potvrdit, že jde o umělou bytost…

Radši by to ale nikdy neřekl. Rachael se mu líbí.

S Gaffem Deckard prozkoumá Leonův hotelový pokoj, najde stopu a Gaff upustí své oblíbené origami. Gaff je vůbec zajímavá figura. Mlčenlivě se zjevuje tam, kde ho nikdo nečeká, jakoby čekal až se svět pootočí tím správným, předem vypočítaným směrem, a on jen sebral další a další skrytý vliv.

Zatím na druhé straně barikády se desperáti s nedostatkem času dají dohromady s genetickým inženýrem, který je vymyslel, a který má také zatraceně málo času. To vše v kulisách los angeleských chátrajícíh paláců ze 30.let.

Deckard, detektiv chandlerovského ražení, který se pohybuje v typických marlowovských prostředích přes těžkosti směřuje k cíli a čas si najde i na Rachael.

Dialogy z Blade Runnera převzal nejeden DJ, nebo kapela. Motivy z filmu najdeme v ohromné řadě filmů. Celou infrastrukturu města si například vypůjčil Luc Besson v Pátém elementu, mezi poznávací znaky režiséra Johna Woo patří bílá holubice…

Blade Runner je jedním z klíčových filmů 80.let.

Scottovi se podařilo dotáhnout masové publikum na formálně bravurně zvládnutou vizi, která nabízí otázky základního lidského bytí.

Deckard: „Odkud jsem? Kam jdu? Kolik mám času?“

To vše v časové tísni, to vše v ohrožení života… ve městě, kde žádný prima život nekvete.

Masivní reflektory, Deckardův stísněný byt a dokonalé designy skleniček (Deckardova whiskovka, barová kokteljovka), film jako kdyby se odehrával v nějakých kdysi slavných, nyní opuštěných a věkem obroušených filmových kulisách.

Gaff: „Je moc velká škoda, že nebude žít! Ale zase, kdo bude?“

Když architektura, tak buď archaické a goth-barokizované paláce ze 30.let v interiérech s agresivním, čistým vzorkem (kachle), anebo hi-tech centrum Tyrellu.

Scott se snaží o maximální kinetiku v obraze- nekonečný padající déšť, komíhavé reflektory (opět), točící se větráky, dýmající kouř, prskající neony.

Vangelisova hudba nakonec dílo skvěle podbarvuje.

Philip K. Dick, podle jehož povídky film vznikl, se rovněž nezapře. S dalším snímkem na jeho motivy- Minority Report- Blade Runnera spojuje fascinace očima (transplantace, způsob smrti, adorace- „Nevěřil bys, kolik jsem toho tvýma očima viděl“) a zrcadly (tajný odraz někoho někde). Zůstává i ten svízelný pocit na vzpomínky, které kdo ví zda kdy byly (budou) skutečností.

Také uvnitř příběhu se skrývá plno vzrušujících otazníků:

Co znamenají Gaffovy origami? Zná snad sny replikantů? Pokud ano, kým tedy vlastně je?

Jaká je pravda o modelu Nexus 6, když už po třech letech cítí emoce, které neměl nikdy znát?

Je Deckard replikant?

Zde je odpověď Ano klíčem k odpovědi na předchozí otázky. Harrison Ford tvrdí, že se se Scottem dohodli, že Deckard replikantem není, nicméně detaily režisérské verze potvrzují opak.

Vedle umění naznačit počítám mezi největší klady Scottova filmu také pečlivě budovaný moment překvapení- hrdinové vždy jednají trošičku jinak, než by divák očekával. Deckard, ohlášený jako nejlepší z Blade Runnerů dostane vždy nabito. Replikant Batty se převlékne do trenek, než se vydá na lov lovce replikantů. Jeho lesklé tělo se v troskách domu pohybuje s ladností šelmy, nicméně proč by se sakra měl na souboj převlékat do trenek? Batty se zamiluje, ačkoli je nám pověděno, že je to nemyslitelné. Deckard se zamiluje do „lovného druhu.“

Nakolik se v lásce k robotovi skrývá tragika a citová nezralost? Nakolik jde o otázku etiky?

To je koření dneška, které dává filmu další dimenzi. Genetika zažívá boom, a zřejmě nebude dlouho trvat a také třeba vy se zamilujete do někoho, kdo není tak úplně „biologicky čistý“.

A vůbec, zdá se androidům o elektrických ovcích?

Blade Runner vznikl v roce 1982. O deset let později byla uvedena takzvaná režisérská verze filmu, která je zbavena pro příběh zcela zbytečného násilí, Deckardových vnitřních úvah a drásavého happy-endu. Naopak přibyla snová sekvence s běžícím jednorožcem.

Těch několik málo změn filmu nebývale prospělo. Scéna je bez Deckardových monologů opuštěnější. Divák navíc nedostává myšlenky přímo na talíři, musí si je vyhledat v ději. Když se zavřou dveře výtahu, dozní Gaffova hrozba a zazní tóny Vangelisovy nejrychlejší skladby ve filmu, jste zanecháni rozechvělí a napnutí. Původní epilog- útěk obou milenců byl naprosto banální (navíc jde o nepoužité záběry z Kubrickova filmu The Shining). Jednorožec je citlivě vkomponovaný do obrazu, kdy Deckarda u piána a starých fotek jímají pochyby o vlastní minulosti.

Jednorožec, kterého v podobě origami později Gaff zanechá před Deckardovým bytem…

Ve zkratce:

Režisérská verze Blade Runnera je jedním z nejznepokojivějších dramat vůbec.

DALŠÍ TEXTY: