Těžko si lze představit lákavější filmový námět než skutečný příběh Evropanky, která se tak bláznivě zamilovala do masajského válečníka, že se odhodlala překročit kulturní propast a žít s ním v jeho rodné vesnici. Režisérka Hermine Huntgeburthová však z tématu dokázala vytěžit jen o málo víc než mdlý národopisný dokument.
Hlavní hrdinka jejího filmu, Švýcarka Carola (Nina Hossová), je úspěšná emancipovaná třicátnice. Doma pod Alpami má vlastní butik a je zvyklá dostat, co chce. Takže když ji na dovolené v Africe během plavby na trajektu upoutá urostlý Masaj v národním kroji, neváhá se s ním dát do řeči, třebaže jejímu snoubenci (Janek Rieke) není kamarádění s domorodci dvakrát po chuti. Během několika hodin se letmá známost promění v posedlost: těsně před odletem domů se Carola rozhodne zahodit celý dosavadní život a vydává se svého Lemaliana (Jacky Ido) hledat do končin, neprobádaných turistickými průvodci. Během úmorné cesty rozhrkaným autobusem se svěří vedle sedící ženě, že jede za válečníkem z kmene Samburu. Odpovědí je hurónský smích celého osazenstva autobusu. Carola pochopí, že není první ani poslední běloška, jež propadla kouzlu exotiky…
Až posud by všechno bylo v pořádku. Tvůrcům se ale nepodařilo to nejdůležitější: ozřejmit důvod, proč to Carola vlastně udělala. Vykřesat na plátně jiskru takové síly, abychom uvěřili, že dobře zajištěná a zcela příčetná Evropanka kvůli ní je ochotna žít v době kamenné, ve světě, kde „i koza je víc“ než ženská. Všechno, co se mezi hrdinou a jejím vysněným válečníkem doposud odehrálo, je pár slov nad sklenicí coca-coly (ve špatné angličtině, kterou se spolu dorozumívají po celý film) a pár rozpačitých tanečních kroků na diskotéce. Jenom skutečný mistr by z toho dokázal vytěžit věrohodnou motivaci pro tak šílený životní krok. A Hermine Huntgeburthová mistr není. (Pokud se domníváte, že potřebnou motivaci by mohly Carole dodat nadstandardní erotické zážitky, musím vás vyvést z omylu. Je tomu právě naopak, alespoň zpočátku.)
Od chvíle, kdy se Carola ocitne ve vesnici Samburů, pak už sledujeme víceméně jen záběry, připomínající nějaký tuctový dokument o africké přírodě. Hrdinka prožívá různá nepříliš překvapivá příkoří: musí žít ve stísněné chýši, která jí sahá asi po pás, a kterou navíc s novomanželi sdílí Lemalianova matka. Musí jíst hnusné jídlo, nesmí odmlouvat manželovi a místní bílý pastor si jí neváží. Kolem ní ve vsi se také odehrávají malá dramata: jedna dívka zemře při porodu (domorodci jí nepomohou, protože ji pokládají za očarovanou), jiná je podrobena ženské obřízce. Neděje se tu ovšem nic šokujícího, nic, na co byste nenarazili při letmém prolistování National Geographic.A po vizuální stránce rozhodně nečekejte velkolepou nádheru ve stylu Vzpomínek na Afriku.
Vztah mezi Carolou a Lemalianem se postupně proměňuje; zatímco Carola se v Africe zabydluje, koupí si auto a dokonce otevře obchod, Lemalian propadá mindrákům neúspěšného muže po boku úspěšné ženy. Mindrákům přirozeně zesíleným místními kulturními zvyklostmi, takže čím dál nejistější válečník začíná svou ženu nesmyslně terorizovat a vymýšlet si žárlivecké fantazie…
Autobiografická kniha Corinne Hofmannové, která filmu posloužila jako předloha, má sice spíš dokumentární než literární hodnotu, ale oproti filmu má jednu nespornou výhodu: dává nahlédnout do hrdinčiny duše a celý příběh tak činí poněkud věrohodnějším. Přesto by filmové verzi Bílé Masajky nejspíš prospělo, kdyby si autoři scénáře troufli trochu víc se od knihy odchýlit. Pak by možná mohlo vzniknout něco víc, než povrchní dokument o životě v buši – výpověď o takřka nemožném setkání dvou rozdílných světů.
