Berlinale 2004: resumé

25. 1. 2008 - 10:02 | Téma | red

Berlinale 2004: resumé zdroj: tisková zpráva

Berlinale 2004: Letos bylo málo hvězd a filmům se moc netleskalo. Je festival v krizi? Jaký je stav světové kinematografie? Zachrání Evropu dogma filmy z Afriky? Designéři letos Berlinale oblékli do retrostylu a snad je příznačné, že i nálada na festivalu samém byla ohlížecí a vzpomínací

Designéři letos Berlinale oblékli do retrostylu a snad je příznačné, že i nálada na festivalu samém byla ohlížecí a vzpomínací. Někdo si stěžoval, že oproti loňsku je tu nedostatek kvalitních filmů, jiný, že přijelo málo celebrit.

Festivalový rytmus zvnějšku ovlivnilo časnější vyhlášení nominací na Oscara, které mělo za následek do třech dnů rozcouranou tiskovou konferenci k filmu Návrat do Cold Mountain.
Klasická klišé: v soutěži byly zastoupeny jak debuty Final Cut Omara Naïma, tak novinky známých matadorů Country of My Skull Johna Boormana, Trilogy: The Weeping Meadow Thea Angelopoulose, či Ae Fond Kiss Kena Loache. Některé filmy tu byly jen kvůli silným hráčům na trhu: průhledné The Missing, prokaučovaný Final Cut, útrpný Návrat do Cold Mountain.

Specifika daná tradicí místa konání: berlínská dramaturgie je poměrně ztuhlá a nerada sází na opravdu jiné filmy. Vrcholem jinakosti jsou politicky zaměřené, nebo aktivistické snímky ve vedlejších sekcích. Go Further o tom, jak Woody Harrelson a jeho parta podniknou osvětný výlet po západním pobřeží USA, je pěkné home-video, ale na A-festivalu vážně nemá co dělat.
Dojem vyvolal indický Final Solution Rakeshe Sharmy o násilnostech mezi hindusty a muslimy, na poslední chvíli byl zařazen dokument Control-Room, ve kterém Jehame Noujaim během irácké války konfrontoval názory z amerického Central Command s děním v arabské televizi Al-Džazíře. Politiky se dotýkaly i slabé soutěžní The Country of My Skull a Triple Agent Erica Rohmera, či naopak slušní Svjedoci Vinka Brešana.

Co se geografického zacílení týče, Berlinale poněkud záhadně (pokud pomineme obligátní investory) opomíjí region střední Evropy a nekompromisně preferuje asijskou kinematografii. Totiž, cením si vynikajícího One Missed Call mistra pokleslých žánrů Takashi Miikeho (Ichi the Killer, Full Metal Yakuza). Dokážu pochopit éterickou Stratosphere Girl. Proč tu ale dělají celodenní událost sice z dobré, ale pořád mainstreamové akční trilogie Andrewa Laua a Alana Maka Infernal Affairs?
O významu asijské lobby svědčí i oficiální cena NETPAC udílená výhradně asijským bijákům.

Rozdíl mezi soutěží v Berlíně a přímým rivalem z Cannes je podle mého jediný – v Cannes se vám film nemusí líbit, nemusíte s ním souhlasit, ale přesto o něm přemýšlíte ještě u snídaně. V Berlíně ne. Na druhou stranu je program berlínského festivalu daleko obsáhlejší, maximálně přístupný normálnímu publiku (vstupenky stojí 7-16€ a fronty jsou snesitelné), a diskutabilní úroveň soutěže je také relativní.
Nezapomínejme, že loni se v prestižním výběru objevila ukrutná holandská komedie Yes Nurse, No Nurse! (letos bylo podobně otřesným zážitkem německé drama Die Nacht singt ihre Lieder Romualda Karmakera), nebo že velké americké filmy tehdy měly v oficiálním programu mnohem větší podíl, než letos (pro připomenutí: Adaptace, Hodiny, Chicago, Gangy New Yorku, 25.Hodina, Život Davida Galea).
Navíc připomínám, že zdrcující kritice podrobili novináři i minulé Cannes.
Letošní Berlinale nebylo o vyhlížení těch stále stejných hvězd a frontách na snímky z čelných pozic amerického žebříčku. Bylo o spíše pokorném hledání, co se jak a kde točí.

Mezi trendy bylo možné vypozorovat zájem o africkou kinematografii. Věhlas si tvorbou tísícovky levných videí ročně získala Nigérie - ‚Nollywood‘. Potenciál vytušila dánská Zentropa, jejíž členové spolu s účastníky z Keni, Tanzánie, Ugandy a Rwandy spoluzakládají Východafrický filmový institut (EAFI). První zasedání proběhne na Zanzibarském filmovém festivalu na přelomu června a července.
Čím dál větší respekt si vydobývá Berlinale Talent Campus, soustředění mladých filmařů, kteří během týdne absolvují desítky seminářů vedených slavnými tvůrci (letos: A. Minghella, S. Frears, W. Wenders, M. Leigh, M. Ballhaus, A. Parker).
Pro příští roky chce ředitel Kosslick vyřešit palčivou situaci s EFM (Evropský filmový trh). V současné době už potřebám EFM nestačí centrum Mercedes Benz, druhdy partner festivalu (nyní přímý konkurent Volkswagen), a tak se pomalu hledá jiné místo.

ČR byla letos vidět na třech místech – Aňa Gaislerová byla vybrána do ‚Shooting Stars‘, nadějných evropských hereckých hvězd. Na trhu mělo stánek České filmové centrum. V sekci ‚Fórum‘ se promítal polsko-český snímek Nienasycenie Wiktora Grodeckého.