Již půldruhé století uplynulo od doby, kdy Robert Louis Stevenson napsal mírně morbidní Klub sebevrahů, vyprávěnku o spolku neúspěšných adeptů na dobrovolný odchod ze života. K témuž tématu se vrátil plodný scenárista a režisér Zdeněk Zelenka se svým autorským projektem Bankrotáři. Byl hotov již před deseti lety a nabídnul Bankrotáře společně s pohádkou Nesmrtelná teta. Jenže o ně nebyl zájem (po smutných zkušenostech s Dejdarovým Panstvím nebylo divu, že se nikomu nechtělo do nákladné evokace anglických reálií). Teprve nyní se filmu ujala Česká televize.
Televizní premiéra: 26. prosince 2003 ve 20:00 hodin na ČT1
Zelenka celý Stevensonův nápad ještě domyslel. Hrstka podnikavců totiž nabízí své služby každému, kdo neměl dosti odvahy, aby si na život sám sáhl. Jsou ochotni k tomu aktivně přispět. Mezi kandidáty smrti se tak ocitá i zkrachovalý český podnikatel Alfred Čechura (Miroslav Donutil), jenž se zpit do němoty díky péči svých nejbližších (a hlavně zásluhou proradného rodinného přítele v podání Martina Dejdara) ocitá na odlehlém, vodou obklopeném anglickém sídle, z něhož není úniku, i kdyby si některý ze "zákazníků" nabídnuté služby rozmyslel.
Kolotoč bláznivých příhod se zprvu opírá o hrdinovu nevědomost. Čechura dlouho nechápe, v jakém prostředí se vlastně ocitl, a humorná nadsázka pramení hlavně z konfrontace rozdílných významů, které mluvčí do svých výpovědí vkládají. Teprve v okamžiku, kdy zásluhou spisovatelky (Jiřina Bohdalová), na níž se provalilo, že nenapsala ani jednu knížku vydanou pod jejím jménem, poznává pravý stav věcí. Začíná usilovat u hromadnou záchranu - někdy i proti vůli samotných zasvěcenců smrti.
A dlužno podotknout, že ve shodě s výlučným zakotvením zde nalézáme figury opravdu svérázné. Bývalého ministerského předsedu, který dokázal zemi přivést k rozvratu, představuje František Němec. Podnikatele alergického na slovo "sůl", protože její vinou (a také zásluhou opatření páně premiérových, jak neopomene nikdy zdůraznit) přišel o všechno, s roztomile plačtivou rozlítostněností ztvárnil Václav Postránecký. Skeptického filosofa, jenž věří, že osud lidstva se odehrává v kruhu bez možnosti cokoli změnit či zlepšit, si s hudravou noblesou zahrál Josef Somr. A jako revolucí vyhnaného ruského aristokrata, jenž splín zahání vodkou, poznáme Aloise Švehlíka.
Zelenkovi se daří sestavovat ostrovtipné verbální jedovatosti společenské i soukromé, jimiž hýří zejména anglický ex-premiér, odpovídaje na všetečné i nevěřícné dotazy továrníkovy. Ten přiznává, že vše za jeho vlády pokleslo, i když v některých odvětvích nastal nárůst (jako příklad uvádí nezaměstnanost či kriminalitu). Musím ovšem doznat, že satirické špílce, ať se již týkají hroší kůže politiků nebo cesty, kterou se ubírá společenský vývoj, mají charakter izolovaných sentencí, které se navzájem neprolínají.
Zelenka každopádně vytěžil maximum z počátečního nedorozumění, když Donutilův protagonista netuší skutečný smysl zařízení, v němž se ocitl, přičemž zbývající osazenstvo se podivuje jeho zdánlivému cynismu i odhodlání. Hůře však režisérovi vychází splétání značně krkolomných zápletek, zvláště těch, kdy se hrdinové pokouší o záchranu, tehdy jeho inscenační obratnost i nápaditost je jaksi papundeklová, chatrně rozvíjí neuměle groteskní „útěkářskou“ linii. Odvážím se tvrdit, že tentokrát zvítězil Zelenka - scenárista nad Zelenkou - režisérem.
Více se mu daří při konstruování první části vyprávění, kdy s karikující nadsázkou může ozřejmovat jednotlivé typy přítomných (včetně personálu). Donutilovy zprvu bohorovné obličeje, později vystřídané nevěřícným údivem, zajisté vyvolají pozornost. Donutil opět prokazuje, že umí dokonale rozehrát i figurku notně schematickou a naplnit ji spontánní životností. Nezbývá než obdivovat mimické proměny i různorodé hlasové nasazení vedoucí od údivu přes úlek a pohoršení až k smolařskému odhodlání. Ostatní postavy mu - každá podle svých možností - jen přihrávají, rovněž setrvávajíce u vyzkoušených stereotypů. Snad jen Bohdalové spisovatelka zůstává nezvykle matná, získávajíc si více pozornosti až v druhé části příběhu. Zbývá jedině dodat, že celý tento mumraj rutinně zaznamenal kameraman Vladimír Holomek, samozřejmě bez jakýchkoliv stylotvorných ambicí.
Zelenka nezastírá, že chtěl natočit "jen" zábavný pořad. Snadno rozpoznáme, kde všude se inspiroval: tu u Oscara Wilda, tu u francouzských komediografů typu Labicha, tu u suše ironických vražednických komedií, které kdysi vznikaly v Anglii (Pět lupičů a stará dáma). Vliv je patrný jak ve splétání příběhu, tak v kresbě prostředí, postav i rekvizit. Ovšem jemně nadsazený obraz meziválečné Anglie ještě nesklouzl k parodii, jakou nachystal třeba Oldřich Lipský v Tajemném hradu v Karpatech. Možná je to škoda, navzdory bláznivé vnější nadsázce zůstává jádro vyprávění příliš - a ztěžkle - seriozní.
