K úspěšným filmům vznikají pokračování, avšak čekat na druhý díl více než šest desetiletí, je doopravdy světový unikát. Klasická „disneyovka“ Bambi (1942), u nás dostupná jen na videu, se vyznačuje výrazně tklivějšími a melodramatickými okamžiky než jiné animované tituly oněch dob. Hrdinou je roztomilý koloušek, jemuž lovci zastřelí maminku (to bylo vnímáno jako šokující tém a v dětském filmu), ale on se přesto dožije majestátní dospělosti, připraven převzít královskou funkci po svém otci.

Bambi 2 (2006) vlastně není pravým pokračováním, námět je totiž vybrán z dějového rámce předchozího příběhu – mapuje ty události, které byly vynechány. Zachycuje Bambiho nesnadné dospívání ve společnosti svého vznešeného otce i mezi ostatními (zpravidla menšími) zvířátky. Některá mu pomáhají, jiná s ním chtějí soupeřit. V hlavní linii příběhu se Bambi vyrovnává s traumatizujícím zjištěním, že navždy ztratil maminku.

Režisér Brian Pimental a hlavní výtvarnice Carol Keiffer Policeová pečlivě navazují na původní dílo. Výtvarně jde o téměř kýčařský kresebný styl, zdůrazňující dojemnost mláděcích pohledů, tlamiček a zejména očiček. Animace evokuje dávné multiplánové postupy (prostředí sestavené z několika nad sebe položených vrstev). Přidržuje se i někdejšího žánrového ladění. Osudy malého Bambiho, hopsavě se pohybujícího vedle důstojně kráčejícího jeleního tatínka, nadále zůstávají dojemné. Bambi je dokonce vystaven ohrožení, zlotřilé lovce, vybavené zrádnou vábničkou, zde ovšem zastupují jejich zdivočelí psi, aktéři závěrečné téměř hororové honičky. Ještěže parohatý tatínek, často unaven synovými dotazy i pošetile hravými skutky, přesto však vroucně milující, jej v poslední chvíli zachraňuje.

Humornou nadsázku vnášejí zvířátka, s nimiž se Bambi setkává, zvláště hravý zajíček Dupík a mladičký skunk (zjišťující, co je jeho největší zbraní). Díky nim se Bambi naučí překonávat strach. Dokáže se postavit vychloubačnému jelínkovi s již rašícími růžky, jenž mu chce odvést dávnou kamarádku, odvážně přeskočí proláklinu, poradí si s nerudným dikobrazem (později ho užije jako vrženou zbraň proti krvelačným psiskům).

Snaha co nejvěrněji dostát poetice původního filmu často vede ke zbytečným prolukám, ke zdlouhavým vycpávkám zbaveným dramatické přitažlivosti. Úvod vyprávění (probouzení jara ze zimního příkrovu) je zdánlivě lyrický, jenže vyprávění plyne takříkajíc nemastně neslaně, scházejí mu motivické nápady, případně nejsou přiměřeně využity. Příkladem nezužitkovaných šancí může třeba být rozpačité vítání jara hromadnou návštěvou u sviště, který by neměl vrhat žádný stín, má-li jaro opravdu vypuknout. Dosti vyšumělou, nezábavnou rekvizitou je starý výr, otcem-jelenem pověřený, aby Bambimu sehnal náhradní matku. Ani kresebný styl, nutně historický, připomínající kýčovité malůvky z vánočních pohlednic, neobsahuje jediný náznak jakéhokoli ozvláštnění.

Melodické, chytlavé, snadno zapamatovatelné písničky napsali a nazpívané různí umělci. Přesto nenalezneme žádnou melodii, která by se trvale zapsala do paměti (jak tomu bylo třeba u Sněhurky a sedmi trpaslíků).

Konečná podoba, filmu, skladebně neobratná, s přerývaným tokem vyprávění jen potvrzuje pravidlo, že dvakrát nelze vstoupit do téže vody. Několik podařených situačních gagů, většinou s přemrštěnou gestikulaci (třeba králíčkovo pomrkávání, vychloubání nově příchozího jelínka nebo Bambiho střet s dikobrazem), konečný výsledek nezachránilo. Ačkoli film trvá jen něco málo přes hodinu, nejen dětský divák jej může vnímat jako zdlouhavý.