Je pravda, že český název - Baba na zabití - hodně dryáčnicky napovídá, o čem film pojednává. Původní pojmenování - Duplex - označuje dvojpodlažní byt, do něhož se hlavní hrdinové nastěhují s vidinou úžasně výhodné koupě. To ještě netuší, že horní patro obývá stařenka sice vetchá a na první pohled dobromyslná, ve skutečnosti však prohnaná a vypočítavá. Mladí manželé (hrají je neslaně, nemastně Ben Stiller a Drew Barrymoreová), kteří se osudnou dvojici bytů koupili, jsou zprvu nakloněni staré paní vyhovět, když ale její rozmary a naschvály v podobě nahlas pouštěných přijímačů a neustálých návštěv jim znemožňují pracovat i odpočívat, snaží se podnájemnici s regulovaným nájemným (zprvu rozpačitě) odstranit. Jejich pokusy se postupně mění v groteskní řetězce smolařských činů.
Rány osudu, které na ně doléhají, se zdají nekonečné. On nenávratně ztratí text své nové knihy, který měl uložený v laptopu, ona přijde o zaměstnání. Nemluvě pak o pohromě, která jejího šéfa postihla na rodinném večírku. Stařenku, kterou představuje čiperná Eileen Esselová, chtějí nakazit zkázonosnou chřipkou. Nejprve se nakazí oni, aniž tuší, že babka se dala očkovat. Katastrofálně vyjde záměr nechat její podlahu vyhnít od kapajících vodovodních trubek - část podlahy se sice propadne, ale babka opět unikne nástrahám. Vysláním nájemného vraha vyvrcholí veškeré zmatky: nebohý zabiják, zraněný babčinou rybářskou harpunou, se z posledních sil vybelhá z domu.
Režisér dlouho ponechává diváka v nejistotě, zda zlopověstná baba záměrně týrá své spolubydlící nebo tak jedná nevědomky, dokonce s nejlepšími úmysly. I mladí manželé kolísají mezi snahou řešit konflikt smírně a vražednickým. Především se však ústřední dvojice vyznačuje nebývalým zmatkářstvím. Někdy se dokonce stávají Alex a Nancy obětí vlastních nástrah. Mnohé gagy jsme již viděli nesčíslněkrát - třeba velkolepé pády na koberci nebo na kluzkých schodech. Černá vražednická komedie Dannyho DeVita zapadá do dosavadní tvorby tohoto herce-režiséra, stačí si vybavit Válku Roseových. Ostatně komické nahlížení na zmatky kolem snahy někoho odstranit jsou pradávné - před půlstoletím vznikla roztomilá hříčka Pět lupičů a stará dáma, v Čechách známe parodii Čtyři vraždy stačí, drahoušku.
Morbidnosti šroubuje DeVito ze všech sil, avšak jeho úsilí pokulhává přinejmenším ve svou důležitých položkách. Jednak na úrovní scénáře, jednak v odpovídajícím tempu vyprávění. Scenárista Larry Doyle se spokojuje s lacinými dějovými přemety a chatrnými schválnostmi, když například nebohého manžela nechává pracovat doma a ženu přiměje, aby stařence prozradila číslo svého mobilního telefonu. Kdyby totiž oba byli během dne nezastižitelní, celá konstrukce by se jednoduše rozpadla.
Leccos mohl zachránit správný spád, vhodné načasování gagů, účinnější pointy zápletek. Jenže DeVito připustil opak - vyprávění se vleče, ztrácí inscenační nápaditost (zvláště prostřední část, kdy by měl prolétávat jeden vražedný pokus za druhým, je nepochopitelně strnulá). Připomínám aspoň mírně nechutnou, jakoby z buranských komedií povstavší scénu, kde manžel labužnicky nasává oblaka chřipkových bacilů, které v metru vychrchlává kterýsi nemocný.
Babě na zabití zoufale chybí přesnější odhad nosnosti jednotlivých zápletek, selhává vypravěčský spád. Hrátkám s psychologickou opravdovostí schází jak scenáristický podklad, tak odpovídající herecké ztvárnění. Budeme se sice bavit, ale občas tato zábava notně zaskřípe.
