Němečtí filmaři se – narozdíl od svých českých kolegů – v posledních letech ve své tvorbě odvážně vyrovnávají s totalitní minulostí svého národa jak v dobách nacismu (Pád Třetí říše, Poslední dny Sophie Schollové), tak v éře socialismu (Goodbye Lenin!, Životy těch druhých). Producent Bernd Eichinger, jenž inicioval vznik dramatu Pád Třetí říše, se scenáristicky spolupodílel také na filmu, který mapuje další hnisavé místo v německých novodobých dějinách. Drama Baader Meinhof Komplex, natočené podle stejnojmenné knihy Stefana Austa (1985), rekapituluje klíčové okamžiky v historii západoněmecké teroristické skupiny Frakce Rudé armády (Rote Armee Fraktion). RAF byla aktivní v letech 1970 až 1993, oficiálně byla rozpuštěna ale až v dubnu 1998.
Na Oscara, Zlatý glóbus a Cenu BAFTA nominovaný snímek se odehrává v kratší a mírně odlišné časové výseči: v rozmezí let 1967 až 1977. Režisér Uli Edel se především prostřednictvím pohledu novinářky Ulrike Meinhofové (Martina Gedecková) soustředí na „první generaci“ RAF, jež v letech 1970 až 1972 provedla sérii bankovních loupeží a bombových útoků. Impulsem pro zrod RAF se stal v červnu 1967 příjezd íránského šáha Muhammada Rezá Pahlavího do Západního Berlína, při kterém byl během pokojných studentských demonstrací jeden z jejich účastníků zastřelen policií.
Během následujících let se pro respektovanou žurnalistku i okruh stále radikálnějších a fanatičtějších mladých lidí – včele s anarchistou Andreasem Baaderem (Moritz Bleibtreu) a jeho milenkou Gudrun Ensslinovou (Johanna Wokaleková) – staly násilné politické akce proti německému policejnímu státu a světovému imperialismu adekvátními prostředky v boji za politickou i sociální spravedlnost. Kromě připomenutí nejznámějších guerillových akcí Edelova časosběrná filmová kronika zaznamenává také zatčení členů skupiny, jejich konfliktní pobyt ve vězení, průběh soudního procesu, ale i teroristické operace organizované po světě na jejich podporu.
Tvůrci k choulostivému tématu, jež je o to ožehavější v tomto desetiletí poznamenaném mezinárodním terorismem, přistoupili s dokumentární nestranností a s historickou přesností (točilo se v autentických lokacích, řada záběrů je inscenovaná přesně podle dobových fotografií, dialogy vycházejí z archivních dokumentů). Členy RAF neheroizují, neromantizují (ač by k tomu mohly charismatické tváře mladých hereckých hvězd svádět), ani nedémonizují. Jejich extremistické levicové smýšlení i činnost nehodnotí ani nekomentují, ale s reportážní detailností popisují. Zasazují je do dobových politicko-společenských kontextů, spjatých s krajně pravicovou orientací tehdejšího západoněmeckého establishmentu, ale také s právě probíhajícím americko-vietnamským konfliktem nebo arabsko-izraelskými válkami.
Tvůrci akcentují specifičnost RAF v rámci světového terorismu, která byla determinována skutečností, že jejími členkami bylo velké množství mladých (a to nejen ve filmu) velmi přitažlivých žen. Sexuální revoluce, expandující v teroristické buňce pod nezávazným heslem „šukání a střílení je to samé“ (což šokovalo palestinské instruktory v jordánském výcvikovém táboře), skoro až vzbuzuje dojem, že tvrdé jádro RAF tvořilo extrémistické křídlo hippiesovské generace, které idealistické květiny vyměnilo za bomby a kalašnikovy. Naznačeny jsou také „genderové“ problémy ve struktuře organizace. Ta byla poznamenána soutěživostí a řevnivostí mezi členkami RAF (ostré spory Ulrike Meinhofové s méně známou, ale skutečnou vůdčí osobností Gudrun Ensslinovou zřejmě vyústily v sebevražedné gesto). Mužská část skupiny se zároveň jen velmi obtížně vyrovnávala se ženským zrovnoprávněním („Vaše emancipace znamená, že řvete na chlapy!“).
Snímek se v souvislosti s ideologií RAF ale naopak nečekaně vyhýbá otázce „dědictví nacistické éry“. Členové ultralevicové organizace byli dětmi válečné generace, jejichž rodiče odmítali mluvit o tom, co během existence Třetí říše dělali a čemu nečinně přihlíželi. Někteří propuštění členové RAF přitom jako jeden z důvodů, proč vedli krvavý teror proti „nové tváři fašismu“, uváděli i potlačované špatné svědomí rodičů. (Z filmu dokonce ani nevyplývá, že v roce 1977 unesený a poté popravený prezident Německého svazu zaměstnavatelů Hanns-Martin Schleyer byl někdejší esesák.)
Dvouapůlhodinový snímek je po řemeslné stránce bravurně natočený a i herecké obsazení působí zcela věrohodně, včetně Bruna Ganze v roli přemýšlivého policejního šéfa Horsta Herolda. Ve své poslední čtvrtině ale (podobně jako většina nekoordinovaných akcí RAF) vyznívá poněkud zmatečně. Zaměřuje se totiž na „druhou generaci“ organizace, jejíž členové již neměli žádné (jakkoli nepřijatelné) revoluční ideály jako jejich mytizované ikony ze „skupiny Baader–Meinhofová“ a o nich samotných v podstatě nic nevěděli. Ve stejné pozici se ale v poslední části filmu ocitají i diváci, protože do popředí vystupují nové postavy, o jejichž motivacích se publikum, jež historii RAF nezná, může také spíše jen dohadovat.
