O realizaci filmu Až přijde kocour začal Vojtěch Jasný uvažovat již v průběhu natáčení snímku Touha (1958). Společně s dalším svým mistrovským opusem Všichni dobří rodáci (1968) pak tyto tři tituly tvoří volnou trilogii, zobrazující variace na téma “povaha českého národa”.
Scénář “Kocoura” začal Jasný psát již v roce 1961, ke spolupráci přizval zkušeného Jiřího Brdečku a posléze se ke slovu dostal i představitel hlavní mužské dvojrole Jan Werich, který se podílel na úpravě dialogů a některých scén. Právě pro Jana Wericha byla tato dvojrole po dlouhé době první větší hereckou příležitostí, na přelomu 50. a 60. let se objevil jen v několika epizodkách. Po dvou letech – v roce 1963 – pak Vojtěch Jasný dokončil snímek, který v kontextu české kinematografie znamenal mj. také výrazný experiment v oblasti práce s barvou ve filmu.
Až přijde kocour je vlastně moralitou, pohádkovým příběhem o malebném obyčejném českém městečku, kam jednoho dne přijede kouzelník (Jan Werich) s krásnou artistkou Dianou (kouzelná Emília Vašáryová) a kocourem, který je po sejmutí kouzelných brýlí schopen odhalovat zdánlivě skryté vlastnosti lidí. Do poklidného života tak vnese spoustu vzruchu, neboť lidé se najednou začnou (doslovně) vybarvovat takoví, jací ve skutečnosti jsou: pokrytci a lháři zfialoví, zloději jsou šediví, nevěrníci zežloutnou a zamilovaní zčervenají. A co více: chameleoni dokonce mění barvy! S tímto alegorickým ztvárněním si výborně vyhrál kameraman Jaroslav Kučera, který se s Vladimírem Dvořákem podílel na trikové stránce filmu a společně se jim podařilo vytvořit zajímavé výtvarné (až taneční) podívané, kdy se výrazně barevné siluety herců pohybují mezi “normálně” zabarvenými postavami těch morálně nezkažených. Kučera ale svůj kameramanský rejstřík neomezil jen na tyto trikové záběry. Dokázal až s dokumentární přesností zachytit tváře dětských hrdinů, stejně jako se mu podařilo objevit krásné lokace české krajiny a města Telče a přenést je na filmové plátno s nesmírným citem pro vizuálnost a kompozici záběrů.
Snímek se také velmi otevřeně vyjadřuje k nešvarům své doby: městečko je poměrně přímočaře rozděleno na určité kasty (ředitel školy jako neomezený vládce, kterému všichni podlézají, učitel-rebel, který se nechce nechat spoutat systémem a konvencemi, dále se tu objevují lenoši, zlodějíčci, pokrytci… - všichni v podání těch nejlepších českých herců své doby – Jiří Sovák, Jiřina Bohdalová, Vlastimil Brodský…). Jejich povahy jsou vykresleny s určitou nadsázkou i jízlivým humorem, konečně se značně ironickým podtónem charakterizuje všechny dospělé hrdiny oplývající negativními vlastnostmi také vypravěč, tulák a dobrodruh – kastelán Oliva (druhá role Jana Wericha). Je to právě on, kdo stojí na straně nezkažených a nevinných dětí, které se jediné dokáží odhodlat ke vzpouře, když jim zlý ředitel násilně odebere kocoura a skryl tak své osobní neřesti. Schovají se rodičům a rozhodnou se vrátit jen pod podmínkou, že jim bude kouzelný kocour vydán zpět. Boj mezi dobrem a zlem – jak tomu ve správné pohádce bývá – sice děti nakrátko vyhrávají, ale kdoví na jak dlouho…
Jednotlivé promluvy zejména dospělých hrdinů ve své době mohly najít výraznou společenskou rezonanci u nejširšího publika, Jasný se v rámci určité satiričnosti nebojí velmi přímými výroky útočit na systém (“na nedůvěru jsme u nás zvyklí”, “začíná se mi ohýbat páteř”, “tady nemají rádi rozepjatá křídla…”). Z dnešního pohledu můžeme tyto snahy vnímat svým způsobem jako přežité, poplatné své době. Z “Kocoura” tak zůstává zachována především řemeslná kvalita filmu, poetičnost zobrazení světa plného fantazie, výborné herecké výkony a neustálá naděje, že hloupost a lidská zloba budou vždy potrestány.
