V prosinci 2008 oslavil německý herec Armin Mueller-Stahl, jemuž se podařilo proniknout až do Hollywoodu, osmasedmdesátiny. Dlouhé roky jsme jej mohli vídat v převážně antifašistických filmech, případně v agentských příbězích, kde hájil socialistické vymoženosti. Hrával nenápadné, na pohled nijak hrdinské človíčky, kteří teprve pod tlakem událostí nabyli pevného odhodlání i odvahy. Pojila se s ním zvláštní neokázalost výrazu, jeho hrdinové nikdy nebyli exaltovaní, ale přes všechnu věrohodnost se nikdy nezapsali do povědomí obecenstva – stejně jako jejich představitel.

Od těch dob uplynuly téměř čtyři desítky let a zřejmě jen málokdo si ještě vybaví dávné východoněmecké seriály, které jako první šířily mezinárodní (přesněji východoevropský) věhlas Armina Muellera-Stahla. Jejich názvy si možná leckteří pamětníci vybaví – Nahý mezi vlky, Cesty, Velké poslání, Neviditelné hledí. Ve své vlasti patřil k nejzaměstnanějším hercům, několikrát vyhrál divácké ankety a ani oficiální ceny se mu nevyhýbaly. Vyznačoval se širokou škálou zájmů, psal, koncertoval, maloval. Zřejmě by postupně dospěl k pozici našeho Hrušínského či Brodského, kdyby roku 1976 nepodepsal petici protestující proti politické perzekuci zpěváka Rudolfa Biermana. Poté zažil perzekuci na vlastní kůži. Protože odmítal sklonit hlavu („Kdybych se veřejně kál“, řekl později, „jistě by mi odpustili, ale já byl tvrdohlavý.“), ocitá se v izolaci, nikdo se neodváží navrhnout jeho obsazení. O tři roky později znechucený herec odchází do Západního Berlína. Je mu čtyřicet devět let. Otevírá se nová kapitola jeho kariéry.

V západoněmecké kinematografii se rychle prosadil. Porozuměl si zejména s režisérem Fassbinderem (hrál v Lole a Touze Veroniky Vossové), který okamžitě uvěřil jeho hereckým schopnostem. Další velké příležitosti na sebe nenechaly čekat. Převažují postavy do sebe uzavřených lidí, jejichž snaha získat někoho blízkého ztroskotává na jejich neobratnosti, na neschopnosti skutečně porozumět. Takový je nejen stavební referent von Bohm z Loly, ale také sedlák Leon z Hořké sklizně, jenž za války zachrání z projíždějícího transportu židovské děvče. Ale dokáže bravurně ztvárnit i upjatého, k osudům jiných upjatého aristokrata, jak předvedl v Plukovníku Redlovi. A co je důležité: neodmítá vedlejší role, pokud mu připadají zajímavé.

Hercův věhlas přesahuje německé hranice. Stává se mezinárodně uznávanou veličinou a je jen otázkou času, kdy vystoupí i v anglicky mluvených projektech. Rok 1990 se stává přelomovým. Jako první se ozve Costa-Gavras, proslulý politickými dramaty, a nabídne mu roli laskavě vyhlížejícího dědečka, původem z Maďarska, jenž čelí obvinění, že se kdysi dopustil válečných zločinů. Snímek Hrací skříňka okamžitě získal mezinárodní renomé a Muelleru-Stahlovi se otevírá dokořán mezinárodní kariéra. Postavy emigrantů se mu stanou údělem. Mimo jiné jsme jej mohli vidět v Avalonu, Noci na Zemi (zde si zahrál zcela výjimečně humorně laděnou postavu taxikáře, hledajícího společný jazyk se svým značně extravagantním černošským pasažérem). Naposledy v Záři, kde představuje despotického otce, který svému přecitlivělému synu, nadanému klavíristovi, způsobí nejedno trauma, později ústící ve vážné psychické problémy. Postavu otce však nepojímá jako vyloženě zápornou figuru. Otec vykazuje rysy shodné s těmi předešlými hrdiny, kteří nejlepší úmysly nakonec pohřbili necitelností, s jakou je prosazovali.

Navzdory přibývajícímu věku stále zvládá velké a náročné úlohy – třeba spisovatele Thomase Manna v minisérii Mannovi – román století (2001). V roce 2007 hrál v televizní adaptaci Mannova románu Buddenbrookovi. Většinou se však musí spokojovat s rolemi menšími, ale nikdy nerezignuje natolik, že by jen poslušně přihrával hlavnímu hrdinovi. Také na omezené ploše si dokáže zjednat pozornost zajímavě modelovanou figurou. Takový byl jeden z porotců v nové verzi Dvanácti rozhněvaných mužů, dokonce se může pochlubit, že jako jediný vystoupil v obou (německém i americkém) zpracováních slavného koncentráčnického dramatu Jakub lhář. A mohli jsme jej zahlédnout v thrillerech Východní přísliby či Andělé a démoni. Armin Mueller-Stahl prostě není obvyklou hvězdou, která sázela na fyzikou přitažlivost či atletické výkony. Patří mezi herce v zásadě intelektuální, kteří ve svých postavách zkoumají mravní dilemata svých hrdinů a činí to s nenápadnou naléhavostí.