Když svérázný ekoarchitekt Mike Reynolds před 35 lety vymyslel koncept „zemědomu“, dalece tak předběhl svou dobu.
Michael Reynolds se o alternativu k tradičním architektonickým postupům začal zajímat hned po střední škole. Hromady použitých obalů od spotřebního zboží, které jeho otec schraňoval v jejich domě v Cincinnati. Celonárodní krize nedostatku stavebního dřeva ho již poměrně záhy přesvědčily, že by měl svůj život zasvětit tomu, aby vymyslel nový způsob výstavby obytných domů. Začal s plechovkami od piva. Jsou levné, lehké a pevné, a je jich hodně – dokonalý stavební materiál. Dokonce tak dokonalý, že si Reynolds v sedmdesátých letech nechal patentovat tzv. cihlu z plechovky od piva. Svůj první velký objev ale učinil díky celé krabici piv, která si koupil ke konzumaci (a ne jako stavební materiál). Odjížděl na víkend pryč a tak krabici s plechovkami přenesl zvenku, kde ležela na sluníčku, dovnitř do domu. Když se vrátil, zjistil, že sluneční teplo, které do sebe pivo absorbovalo, udrželo v jeho nepřítomnosti dům krásně vyhřátý. Michael Reynolds koncept „zemědomu“ nevymyslel přes noc. Experimentoval třicet let, než přišel na to, jak navrhnout dům, který je energeticky soběstačný, má vlastní zdroj vody i vlastní odpadní systém.
Odstěhoval se do pouště nedaleko městečka Taos v Novém Mexiku a tam začal experimentovat s novým přístupem k architektuře. Mírné stavební zákony a úředníci naklonění myšlence „zemědomu“ udělili Mikeovi povolení porušovat státní stavební předpisy, což mu umožnilo používat nekonvenční stavební materiály a postavit několik originálních domů. Obyvatelé nejnovějších „zemědomů“ v Novém Mexiku utratí za chod domu necelých 40 dolarů ročně a bohatě jim stačí voda, kterou si nachytají v poušti, kde se celkové roční srážky pohybují pod hranicí 20 cm. Žijí zároveň v domech, jejichž nekonvenční materiály otevírají zcela nové možnosti bytového designu nejen z ekologického, ale i z estetického hlediska.
Ve chvíli, kdy začal koncept „zemědomu“ slavit úspěchy, postihla komunitu v Taosu výměna křesel na místním plánovacím výboru. Rozhodovací moc dostali úředníci, kteří konceptu „zemědomu“ naklonění nebyli. Plánovací a stavební předpisy nařizovaly, aby byl každý dům napojen na centrální rozvodovou síť – Reynolds a „zemědomy“ tak porušovaly veškeré myslitelné stavební zákony. Důsledkem bylo, že se úředníci rozhodli Mikeovy komunity uzavřít a odebrali mu licenci architekta i podnikatele. Reynolds se stavěl proti úřadům, které lidem nejen bránily v tom, aby si postavili své vlastní domy, ale nutily i budoucí generace přejímat způsob bydlení, ve kterém byly závislé na diskutabilních službách z vnějšku. Rozhodl se zaútočit na politiky návrhem zákona na zřízení „zkušební oblasti trvale udržitelného bydlení“. Po několika náročných měsících se Reynoldsův návrh zákona konečně dostal do senátu Nového Mexika, ale při hlasování byl zamítnut.
Zklamaný Reynolds odletěl se svým týmem na Andamanské a Nikobarské ostrovy, přes které se před několika týdny přehnala vlna cunami. Tady, v oblasti, kde byla zničena veškerá infrastruktura, kde jsou všechny studny znečištěné mořskou vodou, kde přišly tisíce lidí o přístřeší a kde zrovna nikdo nedbá byrokratických nařízení, přijímají ostrované Reynoldsovu myšlenku trvale udržitelného bydlení s nadšením.
Nakonec se Reynoldsovi podařilo prosadit v Novém Mexiku zákon o eperimentálním stavitelství, který mu umožňuje pokračovat v jeho činnosti.
Autor filmu Oliver Hodge o natáčení říká:
„S Mikem Reynoldsem jsem se poprvé setkal v květnu 2003, když se svým týmem přijel do Velké Británie na čtrnáctidenní pobyt, aby v mém domovském Brightonu postavili prototyp „zemědomu“. Začal jsem s Mikem točit v Británii a původně jsem měl v úmyslu udělat jednorázový čtyřicetiminutový dokument pro televizi. Brzy jsem si však uvědomil, že Mike a celá jeho pouštní komunita vypráví silný příběh. V listopadu 2003 jsem s malým štábem odjel do Nového Mexika, což jsem zaplatil ze svých úspor v hodnotě pár tisíc liber. Během tohoto natáčení mě kameraman Ben Cole naučil, jak se vůbec používá kamera, pak mi došly peníze, štáb odjel a já zůstal v Novém Mexiku sám. Tehdy jsem zdaleka netušil, jak se celý příběh vyvine, ani že natáčení bude trvat tři roky. „
„Od počátku jsme chtěli, aby film doprovázela co nejrozmanitější hudba: kovbojské banjo a akustická kytara ve vysvětlovacích pasážích, pouštní fusion kytary ve stylu Pulp Fiction a mocné zvuky a la Morricone při dramatech v soudní síni a kytara ve stylu Doors na soundracku Apocalypse Now, která by se prolínala s indickými motivy při dění na ostrovech postižených cunami. Patrick Wilson dokázal neuvěřitelné a za pět měsíců intenzivní práce složil hudbu téměř k celému filmu. I díky němu je finální výsledek dokumentu na vysoké kinematografické úrovni.“
