Jedna z nejmladších držitelek Oscara se svého vrcholu patrně dočkala už na úvod své dráhy, když jako jedenáctiletá zazářila v úloze malé dcerky vzdorovité Ady McGrathové (Holly Hunterová) v kostýmním dramatu Piano (1993). Ani přes několik hlavních úloh, ať už v rodinném snímku Cesta domů (1996), anebo v nostalgickém dramatu Procházka po Měsíci (1999), však na svůj skvělý debut již plně navázat nedokázala. K částečnému návratu na výsluní jí dopomohla až úloha nešťastné mutantky Rogue v comicsové trilogii X-Men (2000-2006).
Anna Helene Paquinová se narodila 24. července 1982 ve Winnipegu (kanadská provincie Manitoba) v učitelské rodině Briana a Mary Paquinových. Od čtyř let vyrůstala v domovině své matky – na Novém Zélandu. Zde se poprvé začala zajímat o herectví a balet (dětské baletní představení jí ostatně umožnilo debut na jevišti, „blýskla“ se v úložce skunka). Ale především právě zde získala svou první – a patrně životní – roli. Mladičkou Floru McGrathovou v dobovém dramatu Piano (1993). Jak už to tak chodívá, za jejím obsazením stála obrovská náhoda. Na konkurz, jehož se zúčastnilo více než 5000 uchazeček, se připravovala spíše jako doprovod své sestry Katyi. Režisérka Jane Campionová však zvolila o dva roky mladší Annu. A jak se ukázalo, volba to byla zcela správná. V úloze dcerky svéhlavé Ady těžila s jedinečné souhry s představitelkou své matky Holly Hunterové – a obě ženy se za své úlohy po zásluze dočkaly Oscara.
Díky úspěchu debutové úlohy začaly další nabídky jenom pršet, první vlně však Anna i její rodiče odolali, a tak se z Paquinové nezrodila nová teenagerská hvězdička. Přesto šanci na hereckou kariéru nezahodila a v několika příštích letech se několikrát uplatnila v úlohách inteligentních a introvertních, často nešťastně zamilovaných, dívek. K takovýmto rolím ji ostatně předurčily už její velké, upřímně zahleděné oči a lehce posmutnělý úsměv. Herecké nadání potvrdila už titulní rolí v Zeffirelliho adaptaci Jane Eyrové (1996). Jednu z mála hlavních úloh pak získala v rodinném dramatu Cesta domů (1996), když ztvárnila uvědomělou Amy, jež společně se svým otcem Thomasem (Jeff Daniels) a jeho ultralehkým letadlem „supluje“ vůdce hejna divokých hus. Zazářila rovněž v televizním dramatu The Member of the Wedding (1997) jako dvanáctiletá Frankie, snící o útěku z tísnivého života na maloměstě. Naopak drobnou, avšak prestižní roličku španělské královny Isabelly II. si Paquinová zahrála v historickém opusu Stevena Spielberga Amistad (1997).
Přestože od roku 1998 pravidelně účinkuje po boku velkých hereckých hvězd, výrazné filmové projekty se Anně Paquinové spíše vyhýbaly. V průměrné satiře z filmařského prostředí Hurlyburly (1998) se tak představila po boku Seana Penna a Kevina Spaceyho, mihla se teenagerovskou romancí s Freddiem Prinzem Jr. Taková normální holka (1999). A v dramatu Guse Van Santa Osudové setkání (2000) se objevila společně se samotným Seanem Connerym. K výraznějším úlohám jí však dopomohla až dvojice nostalgických snímků, kterými si jejich tvůrci zavzpomínali na léta dospívání. Prvním z nich byla hořká romance Procházka po Měsící (1998) zasazená do konce šedesátých let; Paquinová v ní ztělesnila mladičkou Allison, jež se stává neúspěšnou sokyní v lásce své matce (Diane Laneová) – obě ženy podléhají mužnému kouzlu svobodomyslného Walkera (Viggo Mortensen). Druhým pak hudební tragikomedie Na pokraji slávy (2000), jíž její režisér Cameron Crowe popisuje své novinářské začátky reportéra na šňůře rockové skupiny. Společně s Kate Hudsonovou a Fairuzou Balkovou zde Paquinová ztělesnila trojici dovádivých gruppies.
Do širšího povědomí diváků se Anna Paquinová navrátila až s úlohou mladé mutantky Rogue, kterou schopnost vysávat energii pouhým dotykem vyžene z domova, v comicsové sci-fi X-Men (2000). Nešťastná vlastnost, jež Rogue brání v normálním životě, se navíc stane příčinou sváru mezi hrdinným týmem a zlodušským bratrstvem v čele s proradným Magnetem (Ian McKellen). Přestože jsme mohli Paquinovou spatřit také v následujících dvou dílech trilogie – X-Men 2 (2003) a X-Men: Poslední vzdor (2006) – z centra dění její postava vymizela.
Také ostatní filmové úlohy z posledních let patří spíše k těm menším. Snad za to může její studium anglické literatury, které Paquinová zahájila v roce 2000 na newyorské Columbia University. Nevybírá si sice snímky z nejúspěšnějších, přesto se zpravidla jedná o tituly pozoruhodné. Patřila k nim jak satira z vojenské základny americké armády Ukradni, co můžeš! (2002) s Joaquinem Phoenixem a Edem Harrisem, i drama Spikea Leeho 25. hodina (2002). Již potřetí se na filmovém plátně Paquinová setkala s Jeffem Danielsem (po snímcích Cesta domů a Zuřivost) v psychologickém rodinném dramatu The Squid and the Whale (2005) jako Lili, mladičká milenka rozvádějícího se spisovatele Bernarda. Pro další hlavní roli si tak musela „zajet“ přes Atlantik – představila se v úloze mladičké Reginy v hororu španělského režiséra Jaumeho Balagueróa Darkness (2002), reprizující oblíbené téma domu osídleného duchy.
Anna Paquinová je patrně předurčena zůstat pro historii jedenáctiletou dívkou v dobovém kostýmu. Přestože se již řadu let pohybuje na tenké hraně mezi slávou a zapomněním, ona sama si je rčení o polní trávě moc dobře vědoma. Snad proto dnes dává přednost škole a bedlivě si chrání soukromí před bulvárními médii. Vrhne se snad jednoho dne na plno do světa herectví, anebo snad film a divadlo navždy opustí?
