Vezměte si už jenom tu scénu, kdy On, přemožen cizotou neznámého a pro něj nepochopitelného, Ji ve spánku "objevuje" násadou od vidlí. Je v tom kouzlo nechtěného, ale zároveň i dost přesné zachycení té propasti mezi muži a ženami, kterou nepřeklenou žádné sexuální revoluce ani učené spisy. Anatomie pekla je další film od nekompromisní francouzské feministky Catherine Breillat, jejíž neústupnou umanutost si konzervativnější nátury rády vykládají jako touhu provokovat.

A Catherine Breillatová (nar. 1948) už jiná nebude. V sedmnácti vydala svůj první román a od té doby je jí kontroverze denním chlebem. Spolupracovala na filmech jako bylo Bertolucciho Poslední tango v Paříži nebo A loď pluje Federica Felliniho, dál psala knihy a hlavně začala sama točit - ale až teprve Romance X (1999) jí přinesla cosi na způsob návratné investice. Obvinění z pornografie přicházejí i nadále, jí však nevadí ani jedno: na další projekty se peníze vždycky najdou (a když už jí přispějí kulturní fondy EU, tak to něco znamená) a měšťáckému vzteku se každý rozumný člověk může leda vysmát. Catherine Breillat v Anatomii pekla nevytvořila zrovna mistrovské dílo, avšak zůstala naprosto věrná svým názorům a předložila něco, s čím se dá polemizovat, ale co rozhodně nejde smést ze stolu jako pornografickou šmíru.

Anatomie pekla je setkáním dvou lidí nad propastí. Žádná jména, žádná sentimentalita, žádná minulost. Setkají se v klubu plném anonymního techna, kde ji on najde na záchodech s přeřezanými žílami a ona si ho za to najme, aby ji pozoroval "z úhlu, z něhož by ji nikdo nikdy vidět neměl". Jsou z toho čtyři noci v domě za městem, během nichž on pozná, že hrubá maskulinní síla není nic proti neústupné a nepostižitelné vlhké a temné podstatě ženy.

Když už postavy Anatomie pekla mluví, vyjadřují se pomocí vět v lepším případě literárních, v horším nehorázně banálních. Podobně je na tom vypravěčský voice over, který namluvila sama autorka. Co na tom: On i Ona jsou jen loutkami v režisérčiných rukách a celý film nemá jinou funkci než zase jednou potvrdit její feministické názory. A těm nelze upřít stejnou integritu, jakou má i celý tenhle filmový sestup do temnoty lidské sexuality.

Daleko nejsilnější je Anatomie pekla ve chvíli, kdy namísto slovy (Breillat si napsala scénář podle vlastního románu Pornocratie) promlouvá obrazy. To, co navenek může vypadat jako pornografie, a v čem nakonec musel mužskou roli zahrát pornoherec Rocco Siffredi, je nakonec velmi působivou autorskou výpovědí, ve které se doteky avantgardy 20. let (hlavně závěr) míchají s radikálními názory konce 20. století a kde se pomocí jednoduché, ale o to působivější symboliky (kříže, těla, krev a plátno) stavějí mosty mezi tělesností a spiritualitou. Vypjatě katolické obraznosti je v Anatomii pekla víc než dost - a rozhodně má svůj podíl na tom, proč je tenhle film tak zneklidňující a pro někoho i pobuřující. Své udělá i naprostá anonymita postav a nepřestajná noc, protože v Anatomii pekla se nikdy nerozední. A těch několik velmi explicitních scén je nakonec jen poetizovaný a estetizovaný čajíček ve srovnání s tím, co má autorka na srdci. Neboť její snímek není ani tak samostatným filmem jako spíš ilustrací k jejím radikálním tezím, ale už jen proto k němu nelze přistupovat jinak než z intelektuálních a hodnotových pozic. A když nic jiného, právě na tyhle pozice svých diváků dokáže Catherine Breillat pořádně zostra zaútočit a donutit jejich nositele k tomu, aby se zamysleli nad jejich podložeností.