Agnès Vardová se narodila v Ixelle 30. května 1928, vyrostla v přístavu v okrese Sète v Provenci. Je Belgičanka, žije v Paříži. Studovala umění a fotografii na Ecole de Louvre a pracovala jako fotografka. Byli to její přátelé, kdo ji přivedli k filmu; Chris Marker a Alan Resnais jí doporučovali režii, přestože neměla žádné filmové vědomosti. Její první film La Pointe Courte (1954) je pokládán za předzvěst francouzské Nové vlny, proto bývá někdy přezdívána za babičku Nové vlny.
Jako filmařka experimentovala i se sebou. L'Opéra-Mouffe (1958) je filmový zápisník těhotné ženy, žijící na předměstí Paříže. Byl natočen, když byla Agnès těhotná se svým prvním dítětem, dcerou Rosalií. Snímek Uncle Yanco (1967) je dokumentární film o jejím strýci, který žil v San Franciscu.
Roku 1962 se provdala za váženého francouzského filmaře Jacquese Demyho. V roce 1970 se jim narodil syn Mathieu, který hrál v mnoha jejích filmech. Jacques Demy zemřel v roce 1990, Vardová ve stejném roce natočila film o jeho životě Jacquot de Nantes.
Z jejích hraných celovečerních filmů zaznamenaly největší úspěch Štěstí (1965), Bez střechy i bez zákona (1985) se Sandrinou Bonnaireovou (život mrtvé tulačky je zpětně odkrýván reakcemi lidí, kteří ji znali) a Cléo od 5 do 7 (1961), v němž vypráví o barové zpěvačce, která čeká na výsledky lékařských testů kvůli podezření na rakovinu. Devadesátiminutový film dává pocit prožitých dvou hodin, ve kterých Cléo hledá naději a kontakt s lidmi. Vedlejší role si tu zahráli režiséři Godard a Legrand. Vardová řekla, že v té době byl strach z rakoviny tak všeobecný jako později strach z atomové bomby (rozhovor pro Sabine).
Točila v Íránu, Francii, Spojených Státech a na Kubě. Žije a pracuje více než čtyřicet let v ulici Daguerre. Z této čtvrti vychází film Daguerrèotypes (1975), lidé z „její“ ulice mu byli předlohou. V roce 1994 napsala knihu o svém životě a práci Varda par Agnès, publikovanou v nakladatelství Ciné-Tamaris a Cahiers du Cinéma.
Její filmovou tvorbu nelze zařadit do jednoho žánru. Pracuje s experimentálním filmem, hraným i dokumentem. Používá sociální komentáře, osobní a realismus. O úspěšném filmu Všichni možní sběrači a já řekla: „Filmy vždycky vznikají z emoci. Tentokrát to byly emoce vyvolané pohledem na lidi, kteří pročesávají tržiště a prohledávají kontejnery v supermarketu. Chtěla jsem o nich podat svědectví a přitom jim neuškodit a nepřekážet.“ Sama Vardová ve filmu sbírá i předměty, srdcovité brambory, i obrazy, filmové, fotografické.... „Procházím se s svou malou kamerou mezi zelím,“ přibližuje způsob natáčení kamerou DV.
T'as de beaux escaliers, tu sais (1986) je dokumentární film o slavných filmech a filmařích. Napodobuje se v něm scéna z Křižníka Potěmkina (schodiště v Oděse) s Truffatovými anarchisty na schodech Pařížského muzea. V Kung-Fu (1987) hraje Jane Birkinová starší ženu, podobnou Vardové, která se zamiluje do mladého chlapce Juliena. V té roli se objevil Mathieu Demy.
Po úspěchu „Sběračů“ se Vardová pustila s chutí do dalších filmových projektů, z nichž připomínáme tři nejzajímavější.
The Widow Hyppolite (2002): Regina se setká s šaramantním Joshuou Petrsem během prázdnin, když přemýšlí, zda ukončit svoje manželství s Charlesem. Po návratu do Paříže zjistí, že její bankovní konto a byt byly vyprázdněny a Charlie zavražděn. Podezření je na Joshuovi.
Henri Langlois: The Phantom de Cinematheque (2004): Langlois byl spoluzakladatelem prvního filmového archívu na světě. Společně s Mare Meersonovou zachránil tisíce filmů před nacisty a propagoval díla téměř zapomenutých režiséru a hvězd, jako byli Howard Hawks a Nicholas Ray, i Glorie Swansonová. Filmotéku navštěvovali Godard, Truffaut, Rohmer i Chabrol.
Cinévardaphoto (2005): Tři filmové povídky. První o sběratelce a stovkách fotografiích ze začátku 20 století, na všech se objevuje vycpaný medvídek. Druhá, nazvaná Odyseus, analyzuje snímek, kterou Vardová vyfotografovala v roce 1954. Je na něm mrtvola kozla na pláži, dítě pojmenované Odyseus, za nimi stojí muž. V Salut Les Cubainsi sestříhala Vardová svoje fotografie z Kuby.
O Vardové se píše relativně málo. Většina článků přetřásá otázku, zda je nebo není feministkou. Mnozí ji za feministku považují kvůli jejímu způsobu práce s ženskými představitelkami, a také za ženský hlas, který propůjčuje filmovému uměni. Jiní ji jako představitelku feminismu odmítají. Sama Vardová o tom v rozhovoru pro Sabine řekla: „Nebyla jsem si vždycky jistá tím, co je diskriminace a nemyslím si, že to je přesně to, co já představuji.“ Ať už jsou její filmy feministické nebo ne, určitě jsou o ženách. Často jsou humorné a někdy i kousavé.
