Test je autorskou sedmiminutovou etudou Václava Švankmajera. Ten ji po vzoru svého slavného otce Jana natočil technikou pixilace, tedy spojením hraného projevu s animací. Muže (hraje ho Tomáš Hanák) stihla podezřelá autonehoda hned vedle autoservisu. Vypraví se tam pro pomoc, ale dočká se jiného zacházení, než by čekal. Vzhledem ke skromné délce je Test pouhou anekdotou, vzhledem k faktu, že jde o školní snímek, je cvičením ve formě. Švankmajer se však formální samoúčelnosti dokázal vyhnout. Zároveň předjímá téma „mechaniky života“, na něž později navázal ve Světlonoši, kde se předvedl jako už hotový filmař.
Dokumentární dvacetiminutovka Motocyklení se věnuje mužům na sklonku života, jejichž osudem se staly motorky. Tito dnešní důchodci kdysi pracovali ve strakonické Zbrojovce, kde se slavné české stroje vyráběly. Zároveň se mnohokrát účastnili Šestidenní, nejtěžší terénní motocyklové soutěže. Film je poctou jejich naplněným životům, ale díky zábavné stylizaci a jemnému humoru se vyhýbá patosu. Hlavní zbraň režisérky Markéty Válkové spočívá v kombinaci archivních záběrů se současnými. V nich přítomnost kamery přiznávají zcizující efekty. Například montáž, kde muži ve vyrabované fabrice vzpomínají, co kde kdysi stálo – a střih jejich slova dokládá. Vrchol přijde v závěru, když dědové odloží hole, nasednou na své stroje a za potlesku archivního publika odjíždějí do dáli.
O jen něco kratší snímek Věci je také dokumentem. Marta Hrubá ho vystavěla na kontrastu dvou žen, z nichž jedna zasvětila svůj život vracení vyřazených věcí denní potřeby do koloběhu života, zatímco druhá se přebytečného „harampádí“ nemilosrdně zbavuje. Paní Voldřichová si ze své lásky ke starým předmětům učinila obživu a zasvěceně (s hořkostí) okomentuje obsah odpadkového kontejneru. Krásu nachází v trvání. Netouží vlastnit, jen tvrdí, že věci nejsou mrtvé, dokud se používají. Paní Denská má zas ráda prostor, věcem přisuzuje hodnotu podle jejich subjektivní užitečnosti a těch zbytečných se promptně zbavuje. Režisérka si svůj názor nechává moudře pro sebe. Divák je tak vtipně a nenásilně konfrontován s nenápadným dilematem, pro naši dobu příznačným. Jistě se nad vlastním přístupem k této věci sám zamyslí.
Deník babičky Němcové filmovou kolekci uzavírá. Jan Gogola ml. natočil stylizovaný dokument o soužití malých a velkých dějin, o tom, že historie sestává i z toho, že „…dnes bylo dvacet stupňů a šli jsme na procházku.“ Přesně takové věci si po čtvrt století zapisovala jistá paní Němcová ze Zbraslavi a její záznamy teď aktéři filmu různě inscenují. Nápad je nosný pro několikaminutový experiment, avšak zde je natažen na ubíjející půlhodinovou délku. Stává se tak parafrází na známou cimrmanovskou „meteorologickou“ scénku, z níž se však vytratila absurdita i vtip.
Snad kromě Gogolova Deníku jsou 4 věci svěží podívanou, na jejímž základě lze od tvůrců očekávat zajímavý vývoj děje. Jakkoliv však segmenty k sobě váže jejich „podměrečná“ délka, školní původ i fakt, že každý těží z vlastní svérázné poetiky, jako celek film neodpovídá na otázku, proč zrovna právě tyto čtyři kousky patří dohromady. Téma věcí, protežované názvem i informacemi distributora, je konstrukcí spíše vachrlatou a nesourodě působí i vročení (1999, 1999, 2000 a 2005).