Ačkoli rumunské filmy po dlouhá desetiletí souzněly s tvůrčí podřadností (jak půvabně dokládá i Vesnička má středisková), v posledním čase se situace mění. Dokonce k nám z této země dorazilo dílo veskrze výjimečné, plným právem zvítězivší na canneském festivalu. Snímek 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny se řadí mezi výpovědi o posledních letech komunistické nadvlády a přináší o nich sdělení názornější i jasnější nežli leckteré vynášené příspěvky odjinud - ať již se jedná o produkty tuzemské (např. Hřebejkova) nebo třeba německé, z nichž mezi nejvíce ceněné bývají řazeny zejména Životy těch druhých.
Režisér Cristian Mungiu dosáhl optimálního stavu: aniž by do rozmluv sebeméně nechal vplouvat zmínky o režimu, z každého záběru, z každého okamžiku prýští přesná informace o zvolené době - únoru roku 1987. Ačkoli film zcela pomíjí jakékoli opoziční aktivity a vlastně i politické poměry, předváděný příběh, který zachycuje traumatizující strasti jednoho ilegálně prováděného potratu, přitom plnohodnotně svědčí o ponižujících omezeních, která dopadají na každém kroku. Ryze privátní záležitost, v podstatě banální, totiž s sebou nese mimořádnou vypovídací hodnotu, zdaleka přesahující vymezený prostor. A jen tak mimochodem si můžeme odvodit nadčasový dosah zvoleného tématu, nyní třeba aktuálního v Polsku – nebo vlastně v každé zemi, kde panuje striktní zákaz potratů. Přesně takové poměry vládly i v Rumunsku na sklonku Ceauseskovy despotické vlády.
Mungiu pozvolna rozvíjí osudy dvou kamarádek, Otylie a Gábiny, vysokoškolských studentek, z nichž jednu postihla politováníhodní nehoda. Otěhotněla. Otcovství se zde neřeší, dívka hledá jen "osvobozující" zákrok. Navíc ani přesně neví, kdy k početí došlo, o zákonitostech menstruačního cyklu toho tuší málo a navíc zatajila skutečnou délku těhotenství. Jeho časový rozměr, děvčetem jen nepřesně odhadovaný, vlastně zaznamenává jedině název. Prozrazuje mimochodem, že těhotenství bylo příliš pokročilé, že ani v případě povolených potratů by zásah nebyl legální. Tento aspekt ovšem zůstává vně pozornosti.
Mungiu osvědčuje úžasný dar navodit potřebnou atmosféru pouhým pohledem očí, dikcí proneseného slova, nehostinným prostranstvím kolejí či hotelu i přiblížením nevábných, zešeřelých a později do nočního přítmí ponořených ulic. Holomrazné počasí s ojedinělými ostrůvky zašpinělého sněhu je zdůrazněno absencí slunečního svitu, ve výsledku umocňuje ponurost dění. Odevšad doléhá snad už ani nevnímaná vykolejenost doby, kdy shánění protekcí, různých výhod a kradmého kšeftování se stalo obvyklou normou.
Režisér sleduje obě dívky, ať již pobývají pospolu (včetně ústřední scény s prováděním potratu, kdy si musí vyslechnout cynická moudra najatého muže, vědomého si své převahy) nebo rozděleně, s dominantním výjevem rodinné oslavy s vynucenou účastí druhé z dívek, kde rovněž probleskne motiv nechtěného těhotenství. Obě představitelky, Anamaria Marinca a Laura Vasiliu, postihly své ztrápené vysokoškolačky bez jediného zaváhání, bez jediné falešné příměsi. Snadno postřehneme neokázalé přátelství mezi nimi, ochotu nezištně pomoci (a neokázale samozřejmé poskytnutí sexuální služby jako doplatku místo chybějících peněz patří k nejpůsobivějším „drobnostem“).
Ani v jediném okamžiku nezazní nějaké karikující zlehčení, režisér se přidržuje místy až protokolárního vyjadřování, kde nezbývá místo na moralizátorské úvahy, nehledá ani obdivuhodné postavy, ani záporné ničemy. Kamera, která upřednostňuje zašedle žlutavý odstín, jim uvolňuje prostor, aby mohly projít, ustupuje před nimi či naopak za nimi chvátá, postupně obhlédá, co je bezprostředně obklopuje.
Vznikl film, který stísňující skutečnost nepopisuje, nýbrž až jasnozřivě postihuje. A má univerzální platnost.
