Animované filmy, ač technicky stále dokonalejší (natáčené i v 3D verzích, sledovatelných speciálními brýlemi) se propadají do tvůrčí bezradnosti. Vypravěčská i figurální nápodoba hraných dobrodružných komedií (viz dynamika situací a majestátní průlety členitými prostory) přestává fungovat. Selhává totiž uspořádání příběhu. Tvůrci chtějí rozesmávat a často násilně vrství jeden gag za druhým. Tím větší rozpaky vzbuzuje výsledek, smích zamrzá na rtech, protože přebujelé komické atrakce jedna druhou přebíjejí. V plné míře to platí i pro snímek Zataženo, občas trakaře.

Režiséři Phil Lord a Chris Miller, inspirováni dětskou knihou Judi a Rona Berrettových, vytvořili svéráznou variaci na klasickou pohádku Hrnečku, vař, obohacenou comiscovými rekvizitami. Z oblohy nezadržitelně pršící a stále se zvětšující jídlo by zaplavilo celý svět, kdyby se statečný vynálezce neodhodlal zkázu zastavit. Zprvu žertovné potíže s padajícími dobrotami odkazují k filmům, kde hrdinové rovněž zápolili s obrovitými kusy potravy (třeba Allenova taškařice Spáč), často proto, že byli sami zmenšeni.

Zataženo, občas trakaře (český název trochu mate, původní Meatballs přece jen odkazují k potravě) těží z výrazně karikovaných postaviček a z notně bláznivého, přemrštěně situačního humoru. Zdá-li se tvůrcům filmu něco opravdu být směšné, snaží se to co nejdéle prodlužovat – třeba válení dětí v záplavě zmrzliny. Smolařský vynálezce Flint Lockwood (v českém znění jej namluvil Petr Lněnička) totiž po mnoha nezdarech uvede do chodu stroj na výrobu umělé stravy z pouhé vody, v první řadě samozřejmě hamburgerů. Přístroj nešťastnou náhodou vymrštěný vysoko do oblak však začne žít vlastním životem a počne ohrožovat celý svět (bizarní řádění špagetového tornáda patří k nejnápaditějším výjevům). Zajímavě jsou rozlišeny jednotlivé výtvarné složky: pozadí, tvořené zejména přístavními bloky a kolíbavou mořskou hladinou, je překvapivě realistické, postavičky ale připomínají hračky s velkými hlavičkami a mrkacíma očima, mají blýskavě vyhlazený povrch. Podoba potravin, zvláště těch obrovitých, kolísá někde mezi tím, převažuje spíše náznak a zevšeobecnění známé z plakátů v provozovnách rychlého občerstvení.

Ve filmu nalezneme snad všechna očekávatelná klišé – v zápletkách i modelaci postav. Dojemně bezbranný a důvěřivý Flint byl dlouhou dobu vysmíván a znevažován, protože se lišil od svých vrstevníků. Totéž přiznává i televizní reportérka Sam, do níž se Flint po uši zamiluje. Podobnými rysy se vyznačuje i všetečná opička Steve. Zato postavy dospělých dostaly zveličující odstup. Jednou dobromyslný, třeba v případě věčně zachmuřeného Flintova otce, rybáře odevzdaně zpracovávajícího sardinky, jenž nedokáže synovi vyjádřit svou lásku. Opakující se melancholické výjevy se šrotováním rybiček, o které nikdo nestojí, snad mají dokládat jeho bezradnou vykolejenost. Jindy do popředí vystoupí zlověstné našeptávání, což se vztahuje zejména na stále vykynutějšího zlodušského starostu, jenž Flinta ponouká k riskantním špatnostem a nutí jej, aby zadával stále masivnější jídelní příkazy. Obžerství a zištná vidina celostátní turistické atrakce jej (a málem i celý svět) přivedou ke zkáze.

Debutující tvůrci filmu spoléhají hlavně na hromadění všeho gigantického. Nevábné zbytky spadaného jídla se vhazují za stěnu blízké přehrady, která hrozí protržením. Ulice i hlavy lidí pokrývají obrovité kusy masa, případně vaječná volská oka, valí se tu obrovitý kukuřičný klas – a lidé propadavší panice sotva stíhají uskakovat či schovávat se do bezpečí. Na vzrůstající pohromě, ať již se řítí na Zemi nebo sužuje Flinta i jeho kamarády, kteří se vypravili do samotného centra zla, není směšného vůbec nic, zůstává jedině pachuť trapnosti. Hrátky s apokalyptickým očekáváním, mnohdy s příklonem ke groteskní poloze (jako v případě Eiffelovky proměnivší se v obrovité párátko, na které se nabodávají pláty sýra a dalších poživatin), či bezmála mysteriózní ničení vynálezu, který se vymkl zpod kontroly, jen prozrazují nezužitkované zdroje inspirace.

Jan Jaroš