Hrdina může být sebesympatičtější, ale bez dobrého protivníka to má v kině těžké. Právě padouši často rozhodují o tom, zda se film zapíše do historie, a v některých případech svého kladného protivníka dokonce úplně zastíní. Nemusejí přitom disponovat armádami, superschopnostmi ani plánem na zničení celého světa. Někdy stačí maska, mince, zdvořilý úsměv nebo dokonale klidný hlas. Když se podíváme na novější žebříčky nejlepších filmových antagonistů i na jména, která se v podobných výběrech opakují dlouhodobě, několik postav vyčnívá prakticky pokaždé. Vybrali jsme sedm padouchů, kteří ukazují, kolika různými způsoby dokáže filmové zlo fungovat.
Darth Vader
zdroj:
Profimedia.cz
Darth Vader
Stačí několik tónů Imperiálního pochodu, zvuk mechanického dýchání a černá silueta vstupující do místnosti. Darth Vader se stal něčím mnohem větším než pouhým protivníkem Luka Skywalkera. Je jedním ze symbolů celé popkultury. George Lucas přitom vytvořil postavu fungující hned na několika úrovních. V původních Hvězdných válkách je Vader téměř nezastavitelným vykonavatelem vůle Impéria, který dokáže jediným gestem zabít neposlušného důstojníka. Postupně ale zjišťujeme, že pod maskou není jen monstrum, nýbrž tragická postava Anakina Skywalkera. Právě spojení hrozivosti s osobní tragédií z něj dělá mimořádného padoucha. Vader je důkazem, že antagonista nemusí ztratit respekt publika ani poté, co pochopíme jeho minulost a motivace. Naopak může být ještě zajímavější.
Heath Ledger jako Joker
zdroj:
Profimedia.cz
Joker
Batman měl za dlouhou historii desítky protivníků, ale žádný se mu nedostal pod kůži tak jako Joker. A žádná filmová verze postavy nezanechala tak výraznou stopu jako Heath Ledger v Temném rytíři Christophera Nolana. Jeho Joker nepotřebuje peníze ani politickou moc. Chce dokazovat, že civilizace, morálka a pravidla jsou jen tenkou slupkou, kterou lze pod dostatečným tlakem roztrhnout. Právě proto působí nebezpečněji než klasický zločinec. Batman proti němu nemůže jednoduše nasadit větší zbraň nebo rychlejší Batmobil. Bojuje s člověkem, který chce především zpochybnit samotné principy, podle nichž hrdina žije. Ledger navíc spojil nepředvídatelnost, černý humor a fyzickou nervozitu do výkonu, který ovlivnil podobu filmových padouchů na dlouhá léta dopředu.
Anthony Hopkins jako Hannibal Lecter
zdroj:
Profimedia.cz
Hannibal Lecter
Anthony Hopkins potřeboval v Mlčení jehňátek překvapivě málo času, aby vytvořil jednu z nejslavnějších postav dějin thrilleru. Hannibal Lecter je děsivý právě tím, jak málo připomíná filmové monstrum. Mluví kultivovaně, zajímá se o umění, výborně čte lidi a většinu času tráví zavřený za sklem. Přesto má divák prakticky pokaždé pocit, že situaci kontroluje on. Lecter nepotřebuje k zastrašování křik ani teatrální výhrůžky. Stačí mu několik otázek, aby našel slabinu člověka stojícího před ním a začal do ní metodicky pronikat. Jeho rozhovory s Clarice Starlingovou jsou psychologickými souboji, při nichž není vždy jasné, kdo vlastně koho vyslýchá. Kombinace mimořádné inteligence, elegance a naprosté absence zábran udělala z Lectera archetyp sofistikovaného filmového psychopata.
Christoph Waltz jako Hans Landa
zdroj:
Profimedia.cz
Hans Landa
Quentin Tarantino umí psát dlouhé dialogy, během nichž se zdánlivě nic neděje, ale málokde to předvedl působivěji než v úvodu Hanebných panchartů. Hans Landa v podání Christopha Waltze tam přijíždí na francouzský statek, zdvořile si povídá s jeho majitelem a postupně promění obyčejný rozhovor v nesnesitelně napínavou scénu. Landa je inteligentní, vzdělaný, okouzlující a často dokonce zábavný. Současně však pracuje pro nacistický režim a svou schopnost číst lidi využívá k lovu těch, které posílá na smrt. Hrůza postavy spočívá také v její pragmatičnosti. Landa není fanatik ochotný zemřít za ideologii. Především miluje vlastní schopnosti a moc, kterou mu dávají. Dokáže změnit stranu ve chvíli, kdy usoudí, že je to pro něj výhodnější. Právě tato morální prázdnota z něj dělá fascinujícího protivníka.
Javier Bardem jako Anton Chigurh
zdroj:
Profimedia.cz
Anton Chigurh
Pokud Joker představuje chaos, Anton Chigurh z filmu Tahle země není pro starý připomíná spíš neúprosný přírodní zákon. Javier Bardem ho hraje s téměř nadlidským klidem. Nemluví víc, než je potřeba, pohybuje se metodicky a zabíjí bez viditelných emocí. Bratři Coenové přitom nikdy nepotřebují přesně vysvětlit, co se mu odehrává v hlavě. Čím méně o Chigurhovi víme, tím znepokojivěji působí. Jeho nejslavnějším symbolem se stala obyčejná mince, jejímž hodem nechává rozhodnout o osudu některých lidí. Chigurh se tím snaží vystupovat jako pouhý prostředník nevyhnutelnosti, jako by za jeho rozhodnutí mohl osud a nikoli on sám. Výsledkem je jeden z nejchladnějších filmových zabijáků, jehož přítomnost dokáže vytvořit napětí ještě předtím, než vůbec něco udělá.
Louise Fletcher jako sestra Mildred Ratchedová
zdroj:
Profimedia.cz
Sestra Ratchedová
Filmový padouch nemusí nikoho pronásledovat s nožem ani velet vesmírné armádě. Sestra Mildred Ratchedová z Přeletu nad kukaččím hnízdem má k dispozici něco mnohem všednějšího a možná právě proto děsivějšího: institucionální autoritu. Louise Fletcher ji hraje téměř bez zvýšeného hlasu. Ratchedová své pacienty ovládá prostřednictvím pravidel, ponížení, psychologického nátlaku a systému, v němž prakticky vždy drží všechny karty. Konflikt s McMurphym proto není jen střetem dvou lidí, ale také soubojem jednotlivce s institucí, která je přesvědčená o vlastní neomylnosti. Ratchedová nepůsobí jako člověk, který by se považoval za zlého. Své jednání dokáže schovat za disciplínu, léčbu a pořádek. A právě zlo vykonávané s chladnou profesionalitou zůstává jednou z nejznepokojivějších podob filmového antagonisty.
Kathy Bates jako zdravotní sestra Annie Wilkesová
zdroj:
Profimedia.cz
Annie Wilkesová
Když se spisovatel Paul Sheldon probudí po autonehodě v domě zdravotní sestry Annie Wilkesové, může si zpočátku připadat jako šťastlivec. Jeho zachránkyně je navíc jeho největší fanynkou. Jenže Misery nechce zemřít rychle ukáže, jak nebezpečné může být, když se obdiv změní v posedlost. Kathy Bates dokáže během několika sekund přecházet mezi starostlivostí, dětskou radostí a naprostou brutalitou. Annie je děsivá i tím, že její svět má vlastní logiku. Je přesvědčená, že má na oblíbeného autora a jeho postavy určitý nárok, a jakýkoli odpor proto vnímá skoro jako osobní zradu. Film díky omezenému prostoru proměňuje její dům v past, kde o všem rozhoduje jediná osoba. Annie Wilkesová se tak stala nejen jednou z nejlepších adaptací padoucha Stephena Kinga, ale také jednou z nejvýraznějších ženských antagonistek v historii thrilleru.
Nejlepší filmoví padouši nejsou nezapomenutelní proto, že páchají největší zvěrstva nebo mají na kontě nejvíc obětí. V paměti zůstávají tehdy, když v sobě nesou něco víc než jen prosté zlo. Strach, posedlost, touhu po moci, pocit nadřazenosti nebo přesvědčení, že právě oni mají právo rozhodovat o osudu ostatních. Často jsou děsiví právě proto, že jejich logika není úplně cizí. Jen je dotažená do krajnosti, za kterou už mizí soucit i zábrany.
Možná i proto se k nim po letech vracíme stejně ochotně jako k hrdinům. Nechceme je následovat, ale chceme jim porozumět. Chceme vědět, co se skrývá za maskou, úsměvem nebo klidným hlasem, a kde přesně se rodí okamžik, kdy se člověk rozhodne překročit hranici. Skvělý padouch totiž není jen překážkou, kterou musí hrdina porazit. Je jeho temným zrcadlem a zároveň připomínkou toho, jak křehké mohou být jistoty, na nichž stojí náš svět.
A když se po závěrečných titulcích rozsvítí světla v sále, právě tyto postavy často odcházejí s námi. Ne jako vítězové příběhu, ale jako stíny, které se odmítají rozpustit ve tmě.
