Film popisuje pátrání sovětského válečného navrátilce, který jako člen tajné policie odmítne udat svou ženu a je proto převelen do vyhnanství. Namísto upíjení se k smrti zde však naráží na podezřelou vraždu podobnou svému staršímu případu - a odhalí při tom dílo velkolepého sériového vraha. Kvůli poměrům ve stalinistickém Rusku se tak musí jeho pátrání, prodchnutí atmosférou severských detektivek, odehrávat na vlastní pěst.
zdroj: Bontonfilm
Dítě číslo 44 v hlavní roli ruského harcovníka Leva Děmidova představí krutopřísného Toma Hardyho (Locke, Bane v Temný rytíř povstal, nejnovější Šílený Max), dalších rolích ruských postav se pak představí Gary Oldman nebo Noomi Rapace. Film natočil Švéd Daniel Espinosa odpovědný i za thriller Nepřítel pod ochranou nebo povedenou severskou gangsterku Snadný prachy (2010) na motivy prvního dílu populární románové trilogie o pátrání agenta Děmidova.
I přes sympatickou zápletku, velmi solidní obsazení a zasazení, které se v amerických filmech často nevidí, však prozatím Dítě číslo 44 sbírá spíše podprůměrná hodnocení. Na agregačním webu Rotten Tomatoes zvedlo filmu palec jenom 23% kritiků - i přesto, že film prý v jádru obsahuje dobrý příběh a výkon Toma Hardyho je velmi slušný, však disponuje i velmi nudnou režií. Je možné, že naše recenze se budou lišit, přesto se už nyní zdá, že je snímek spíše kvalitním propadákem.
Při rozpočtu kolem 50 milionů dolarů zatím utržil pouhé tři miliony, ve zbytku světa však ještě může ztrátu výrazně zmenšit. Jednak díky své knižní předloze, která se dočkala překladu do 36 jazyků, popřípadě v Česku snad částečně i pro natáčení v naší zemi. Ale také kvůli poněkud uměle vyvolané politické kauze související s filmem - snímek byl totiž v Rusku "zakázán". V praxi to sice znamená, že ho stáhl jeho vlastní distributor, ale až po sérii připomínek ruských úředníků vůči nesprávnému vykreslení poměrů ve stalinistickém Sovětském svazu, zvláště během 70 výročí konce druhé světové války. I když si nad tím vzhledem k současnému stavu občanských svobod v Rusku lze možná odplivnout, fakt je, že Hollywood to s autentickým vykreslováním Ruska nikdy příliš nepřeháněl.
zdroj:
tisková zpráva
Gangsteři, opilci a burani
Dítě číslo 44 samozřejmě není prvním hollywoodským filmem, který Rusko zobrazuje s notnou autorskou licencí. Dá se vlastně konstatovat, že drtivá většina západních filmů zasazených do těchto končin působí exoticky i pro zdejší obyvatele. Jedním z prvních záseků je už třeba odlišný jazyk - například v Agentovi bez minulosti (Bourne Identity) je ruské jméno Foma Kiniaev v azbuce napsáno jako „Fshf Lshtshfum“, jednoduše výměnou písmen z latinky za ty z azbuky. I přes multimilionové rozpočty zkrátka západní filmaři podobné "detaily" příliš neřeší.
Pochybná reprezentace východní Evropy a Ruska má však dlouhou historii. Postavy Rusů v hollywoodských blockbusterech zřídkakdy plní jinou než zápornou či komickou roli, popřípadě obojí, a to i pokud napomáhají kladným hrdinům. Server Russia Beyond Headlines tak jako extrémní příklad vypichuje otřesného, věčně opilého a do beranice navlečeného kosmonauta Petera Stormrarea z trikového opusu Armageddon. Co si naopak propagátoři Ruska pochvalovali, byl ruský antihrdina z Východních příslibů s tváří Vigga Mortensena. I když šlo vlastně o gangstera…
zdroj:
tisková zpráva
Dílem za spíše negativní vykreslení jistě může více než půlstoletí oprávněné západní vnímání Ruska jako protivníka. Dílem však působí i jako notná tvůrčí lenost. Zvláště to vyplyne, když se podíváme na evoluci amerických akčních filmů ze studené války do 90. let po konci tehdejšího nepřátelství. I když si Západ a Rusko byli najednou oficiálně nejblíže, na filmech byste to příliš nepoznali - stále byly zabydlené zlými ruskými generály, kteří sice jednají proti příkazu své vlády, ale stále hodlají vyhodit Ameriku do luftu, např. i v liberálním Air Force One.
Lze jistě namítnout, že některé stereotypy mohou mít určitý racionální základ, stejně jako je nutno filmařům dopřát tvůrčí svobodu v nakládání s historií - svého druhu ostatně lžou prakticky všechny kvalitní "historické" filmy od Gladiátora po Statečné srdce. Rovněž lze pochybovat, že by o autenticitě filmu měla v éře internetu a svobody informací rozhodovat zrovna vládní ministerstva. Stěží se ale divit tomu, že vykreslené, dlouhodobě používané stereotypy budou v zemi původu dráždit nálady. Paradoxem však nakonec je, nehledě na pochybné argumenty ruských úředníků vůči Dítěti číslo 44 je jeho ruský zákaz v současné dobře paradoxně ta nejlepší reklama, jakou Rusko mohlo zřejmě nepříliš kvalitnímu filmu udělat.
