Již svým prvním činem ovlivnili naši divadelní avantgardu. Nehoda s kulisami při debutu Vest Pocket Revue v Osvobozeném divadle roku 1927 je přiměla k nepřipravenému výstupu před oponou, z něhož pak vznikly slavné forbíny. Tyto improvizované skeče, slovní ping-pong ve dvou, byly nepochybnou inspirací pro naše další dvojice komiků jako byli Horníček-Kopecký, Suchý-Šlitr, Lasica-Satinský, Grossmann-Šimek a další. V+W patří k zakladatelům naší moderní politické satiry. Neklidná a později hrozivá třicátá léta je přiměla proměnit nezávazný, hravý humor v satiru, která si nebrala servítky ani vůči Spojeným státům (Sever proti jihu), Společnosti národů (Caesar) ani vůči hitlerovskému Německu a diktátorským režimům vůbec (Osel a stín, Kat a blázen, Rub a líc, Těžká Barbora, Pěst na oko aj.).

Nacisté jejich divadlo i je samotné nenáviděli. Holý život si oba zachránili útěkem do USA, kde mj. nahrávali desky pro české vysílání BBC v Londýně. Temnou realitu protektorátu tehdy projasňovaly vtipné komentáře V+W, s obtížemi laděné na zakázaných vlnách. Komunisté byli jejich levicově orientovanému divadlu před válkou nakloněni (cituje se jejich přátelství s Juliem Fučíkem i Werichova hra v karty s Gottwaldem), ale když se dostali k moci, tak jejich satirické působení potlačili. Voskovec odchází nejprve do Francie a pak do USA, kde působí jako herec a režisér, ale Werich zůstává. Ještě v padesátých letech pokračuje v divadelní práci, přibírá si za partnera Miroslava Horníčka, později už jen píše. Do proslulé vily na Kampě (kde kdysi bydlel Josef Dobrovský a pak ve stejné době jako Werich i básník Vladimír Holan) však až do konce 70. let zve a tak ovlivňuje mladé umělce – Formana, Menzela, Juráčka, Havla a řadu jiných. Jejich předválečné, společensky kritické hry mohly naštěstí již od padesátých let vycházet – ovšem existence emigranta Voskovce v nich byla pouze zmíněna. Kdekdo se snažil vlastnit čtyřsvazkový soubor her V+W, později doplněný o Werichovy cestopisy, pohádky (dočkaly se zfilmování v podobě dvou celovečerních snímků Fimfárum Jana Wericha a Fimfárum 2) a knihy vzpomínek.

Nejtrvanlivějším dědictvím po Voskovci a Werichovi jsou jejich filmy. Když pomineme účinkování pohledného Voskovce v Pohádce máje a dalších dvou nevýznamných němých snímcích, uplatní se V+W scenáristicky a zejména herecky v kinematografii třicátých let úspěšnými filmy Pudr a benzin, Peníze nebo život, Hej-Rup! a Svět patří nám. Dnes jsou tyto snímky dostupné v kině, televizi a na jiných nosičích, avšak v temných padesátých letech a pak za hluboké normalizace patřily ke vzácnému koření schématické a nudné domácí tvorby. Tyto filmy byly občas doceněny i v zahraničí, o čemž svědčí historka z Voskovcova dopisu. Líčí v ní setkání s Orsonem Wellesem, který – v dobách své největší slávy po filmu Občan Kane – byl tak nadšen scénou s ručním granátem ve filmu Svět patří nám, že s oběma komiky natočil improvizovanou scénku, dnes bohužel nenávratně ztracenou.

Po druhé světové válce se nakrátko navrátila dvojice V+W do Prahy ke společnému dílu. Vznikla tak adaptace muzikálu Burtona Lanea (hudba), Edgara Yipa Harburga a Freda Saidyho (libreto) Divotvorný hrnec. Poté, co se fyzicky rozešli (i když duchem zůstali stále spojeni), se každý zvlášť uplatnil ve filmu a televizi. Z třiceti Voskovcových rolí z let 1951 až 1980 se nejvíc vzpomíná na porotce z klasického filmu Sidneye Lumeta Dvanáct rozhněvaných mužů. Werich vystupoval ve filmu méně, zato po něm zůstaly kapitální role ve filmech Císařův pekař a Pekařův císař, Byl jednou jeden král a zejména v mezinárodně ceněném díle Vojtěcha Jasného Až přijde kocour. A taky role v televizních snímcích Kočár největší svatosti, Uspořená libra, Medvěd a Slzy, které svět nevidí. Přehlídku filmů V+W k stému výročí jejich narození připravilo kino Ponrepo v Praze a FINÁLE PLZEŇ 2005.

SPECIÁL k FINÁLE PLZEŇ 2005

Milan Líčka