Pokud nebude počítat miniaturní a téměř přehlédnutelné spolupráce ) na několika filmech (většinou poskytnutí starých skladeb, činila Vangelisova „filmařská“ pauza celých 12 let, které uplynuly od snímku 1942: Dobytí ráje. Na světlo se tohoto řeckého bohéma (celým jménem Vangelis Papathanassiou) rozhodl vytáhnout až Oliver Stone. Ale rozhodně se to nedá označit za dobrý tah, což zmiňuje i podstatná část filmových recenzí na Alexandra Velikého.

Vangelis v podstatě nepřišel s ničím novým, ale jen zrecykloval to, co už jednou zmáknul u Dobytí ráje. Skloubil to s obdivnou a velkolepou emotivní náladou, o které se dá bez sebevětších obtíží prohlásit, že ji opsal od Zimmerova Gladiátora.

Vangelisůva práce je především velmi lehce identifikovatelná. Někdo by mohl tvrdit, že je to tím, že se v podstatě jedná o samé hitovky jako Chariots of Fire nebo Dobytí ráje. Jde ale především o to, že Vangelisův styl je už přibližně třicet let stejný. Téměř vždy jde o syntezátory naroubované chorálovým zpěvěm, na kterých Vangelis staví melodie a motivy. V případě Alexandra se ale jedná spíše o jakýsi background, kterému chybí jakýkoliv výrazný motiv, což je obzvláště škoda, jedná-li se o biografický snímek, kde se možnost bohatosti motivů přímo nabízí.

Hudba je zde vybudována na nejzákladnějších rytmech a melodických strukturách (Titans, Zouny Alexander, Across the Mountains… no víceméně úplně všechno!). Jde spíše o to, jak košatě a zručně je zorchestrována a aranžována. Zde se Vangelisovi body upřít nedají. Nebudu zastírat, že old school fandové tohoto mága tento soundtrack pravděpodobně velmi kladně ocení. Pokud jste ovšem, stejně jako já, po letech mistrova spánku čekali něco zajímavějšího, bude zklamáni.

Verdikt: Neočekávané zklamání. Když už je člověk jednou dvanáct let v tvůrčím (z filmové hlediska) komatu, po probuzení by se do toho měl pořádně opřít.

Jakub Ďuraško