Chorvatský Split v roce 1992. Vojín Krešo (Leon Lučev) dostal za úkol provést jednotku skrz minové pole, které kdysi sám položil, do Hercegoviny. Akce se nevyvedla. Krešo přišel o nohu. Dva vojáci zemřeli, jeden z nich byl bratrem jistého Bariće (Bojan Navojec). A právě Barić viní Kreša za celé neštěstí.
Teď se zchromlý Krešo vrací do Splitu za prací a kamarádi se od něj distancují. Pod Barićovým vedením navíc Krešovi bývali spoluvojáci, kteří jsou na pár dnů z fronty, spáchají atentát na obydlí srbského obchodníka. Oproti očekávání je Srb doma a vojáci ho zastřelí a jeho dceru zajmou a schovají v kůlně.
Rozjede se policejní pátrání, které brzdí politicky motivované šachy (přece to udělali naši, kteří by zítra chyběli na frontě). Krešo se o únosu dozví a jednoho z vojáků přesvědčí, aby dívku pustil. Chce ji odvézt do bezpečí za hranice, jenže do cesty se mu postaví Barić.
Vyprávění je strukturou blízké Kurosawovu Rašomonu - jeden příběh několika různýma očima. Režisér bohužel podcenil divákovu orientaci v ději. Přechodné scény, kdy první plán mizí v pozadí, a objevuje se nová linka, se schematicky opakují a jsou příliš dlouhé. Napoprvé to lze odpustit, podruhé to nudí a potřetí už stejných třicet vteřin vyloženě vadí.Je to škoda, protože Brešan rozhodně není „literární filmař“ a publikum ohromí hned v úvodu. První záběr, který uvozuje atentát na Srbův dům je svou délkou a komplexností srovnatelný snad jen s Wellesovým Dotekem zla (Touch of Evil). Jakoby mimochodem tu Brešan elegantně představí důležité postavy a vystřihne řez celou místní společností. Pozdější sympaticky promyšlené obrazové kompozice bohužel díky absenci nového obsahu působí spíše jako manýra.
I tak jde o kultivované a profesionálně sestavené drama s dobrými hereckými výkony.
Skrytá přítomnost války a deštivé počasí pak snímku vtiskly hutnou a těžko zapomenutelnou atmosféru.
