Je-li člověk natolik na dně, že by rád skoncoval se životem, ale přitom se bojí, zpravidla si objedná někoho, aby jej zprovodil ze světa - tak tomu aspoň bývá v představivosti filmových tvůrců. Nyní se do téhož hájemství vydává i anglický režisér Steen Agro, jenž v britsko-české koprodukci natočil vražednickou tragikomedii Sklapni a zastřel mě. Britové vložili hlavně peníze, Češi tuzemské prostředí, laboratorní práce a většinu herců, kteří se ovšem domlouvají anglicky.

Známe několik děl, která ze zápletky uvedené v úvodu vycházela: do televize se pravidelně vrací de Brocova bláznivá taškařice Muž z Hongkongu, pamatujeme také ponuřejší a bizarnější Kaurismäkiho Smlouvu s vrahem. Podobných zábavných hříček, které zabíjení a smrt vnímají jako žertovné počiny, vzniká hodně (a některé pronikly i k nám, například Fargo, Šest pohřbů a jedna svatba, Podfu(c)k, Začalo je to jedné žhavé noci, Intermission, atd.) a mnohé jsou jistě nápaditější. Ale záplavy morbidního humoru zákonitě přestávají působit v té míře, v jaké šokovávaly kdysi. Staly se součástí naší (pseudo)kulturní krmě.

Veškeré dění se točí kolem dvou protagonistů – věčně ustrašeného, nekňubovitě vlezlého umanutce Colina (Andy Nyman) a vzhledově zanedbaného outsidera Pavla (Karel Roden), jejichž osudy se jednoho dne protnou. Když Colinovi zahyne žena, s níž obdivoval krásy Prahy, nedokáže si představit, že by mohl žít dál bez ní. A řidič Pavel je ten, kdo mu má zajistit – samozřejmě za úplatu – bezbolestný odchod na onen svět. Jenže Colinovo zanechání ve vojenském výcvikovém prostoru selže, ostrou střelbu prostě přežije. Když se do spletitého příběhu vloží Pavlova prostopášná a hýřivá manželka Líba (překvapivě jednostrunná a jakoby zestruhadlovitělá Aňa Geislerová) následována obtloustlým vrahounem nosícím s sebou psíka (Robert Polo se změnil v pouhou repliku zahraničních vzorů), na nečekané zvraty je zaděláno.

Colin nejenže nezmění své rozhodnutí a neprchá před neblahým osudem, on přímo žadoní, aby byl konečně sprovozen ze světa. Přes Pavlovo úsilí se to stále nedaří, naopak kolem něho zvolna narůstají počty mrtvých, které je nutno složitě odklízet pod led na vzdáleném zamrzlém rybníku. Agro si neláme hlavu s hlubší opracovaností či věrohodností řetězených motivů. Soustředí se hlavně na stále bizarnější dějovou konstrukci, která zamýšlenou výchozí smrt rozmnoží do úctyhodné šíře, ať již jde o důsledek nešťastné, přečasto hodně směšné náhody, nebo nutnou sebeobranu.

Na filmu jsou nejnápaditější a nejpůsobivější okamžiky, kdy se člověk nečekaně odebere na věčnost – ať již se jedná o sochu svatého, jež nenadále spadne na Colinovu choť, o plechovku, která srazí ze stromu babku, vydírající oba muže, nebo třeba otrávené ovocné knedlíky, jež se uplatní hned nadvakrát. Zmatečnost a nepředvídatelnost násilných konců křehké pozemské existence je jistě půvabná, ale vše, co se odehrává mezi těmito vrcholy připomíná spíše snaživé ochotnické hrátky. Situační gagy, spojené zejména s Pavlovým bytem, který skrývá nečekané nástrahy, jsou zhusta jalové. Podobně lze hodnotit Colinovu úpěnlivou fixaci na urnu s popelem jeho milované, rovněž zavdávající příčinu k nejednomu karambolu.

Režisér zamýšlel něco vytěžit z Pavlovy postavy, člověka hrbícího se pod tíhnou manželčiných nákupnách požadavků, které musí zajišťovat nespočetně zmnoženými pracovními aktivitami. Jenže mozaikově vystavěný kolotoč příležitostných prací v řeznictví, hospodě či jako řidič pramálo vypovídá o Pavlově uštvanosti. Ještě obskurnější je motiv brutálního gangstera, jemuž se hrdinové připletou do cesty. Prahu vylíčil kameraman Howard J. Smith jako sirové, zimou zkřehlé maloměsto, kde žijí samí zchudlí lidičkové, dopravující se obstarožními auty a umolousaně shánějící svůj chléb vezdejší. Není zřejmé, kde se Pavel naučil anglicky, neboť je to jen on, kdo téměř nepřetržitě rozmlouvá s věčně mrmlajícím Colinem, nespokojeným, že jeho objednávka není naplněna. Ostatní postavy zůstávají ponejvíce hrobově mlčelivé, nanejvýš pronesou několik vět.

V příběhu selhává především dynamika vyprávění. Režisér nemá cit pro zvolený žánr, zápletky řadí za sebe v lineárním sledu, nedokáže je kaskádovitě vrstvit, než dospěje ke kýžené pointě. Výsledek připomíná řadový spotřební produkt chrlený televizemi.

NA SPECIÁL TISCALI k 32. LFŠ

Jan Jaroš