Rozhovor: Radim Špaček

- eXtra kiNo autor: red

Mám před sebou týpka, který mluví hodně otevřeně. Mám před sebou chlápka, který se snaží točit filmy o TEĎ, filmy o TADY. Mám před sebou Radima Špačka. A teď ho před sebou máte i vy! Šimon Šafránek: Ahoj. Už jsem tě dlouho neviděl. Předloni měl premiéru tvůj zatím poslední film, Rychlé pohyby očí (dále RPO- pozn

Šimon Šafránek: Ahoj. Už jsem tě dlouho neviděl. Předloni měl premiéru tvůj zatím poslední film, Rychlé pohyby očí (dále RPO- pozn. red.), co chystáš teď?

Radim Špaček: neúprosněRadim Špaček: „Flákám se. Vrátil jsem se z Indie a dopsal jsem scénář na celovečerák Dobré úmysly (dále DO- pozn.red.), kterej teďka leží na Ministerstvu kultury a Rada pro podporu a rozvoj české kinematografie koncem června rozhodne, jestli mě obdařej nějakýma penězma. V případě, že jo, začal bych shánět další koproducenty a mam naději, že bych už teď na podzim, nebo příští rok ten film natočil, tak aby byl k mání někdy na jaře roku 2002, protože pořád ještě spolíhám na to, že je to tak trochu politický téma, který tam chci řešit, a příde mi legrační, že by se ten film dostal do kin jeden až dva měsíce před parlamentími volbami.
Potom mě ješě napadla druhá věc: celovečerní dokument, kterej má zatim název 2001:Válečná odyssea. Měl by monitorovat všechny, nebo alespoň většinu válek, který se na zeměkouli příští rok odehrajou. Jenom zatím všichni, kterým o tomhle vyprávím, říkaj, že tomu schází nějaká hlubší myšlenka, nápad. A navíc zatim nemam peníze, takže to trochu plave. Ale zase si řikám, že mam ještě půl roku čas to připravit, takže je to furt tak 50 na 50. A hlavně, jestli se k tomu vůbec odhodlám, nebo jestli se na to vyprdnu.“

Šimon Šafránek: Dobrými úmysly myslíš ten projekt, o kterým jsi předloni na zahájení Letní filmový školy říkal, že to bude anarchistickej film?

Radim Špaček: „No. Řekl jsem možná anarchistickej, ale hlavně...“

Šimon Šafránek: To bylo tehdy supr, jak před tebou přišel Dostál a zaexhiboval a všichni takový to otrávený „nóó, dobrý..“

Radim Špaček: „Uvědomte si, uvědom si, že to bylo těsně po podpisu té ohavné..“

Šimon Šafránek: Jo, můžem si vykat, klidně...

Radim Špaček: „Aha...?“

Šimon Šafránek: No řekl jsi: „Uvědomte si..“

Radim Špaček: „Možná jsem chtěl říct: „uvědomme si.“ To bylo těsně po podpisu opoziční smlouvy a mě hrozně naštvala. K tomu jsem nebyl naštvanej jenom na vládu a na politiku, ale i na ten svuj film (RPO- pozn. red.), protože jsem zrovna byl v tý fázi, kdy člověk svoje vlastní dílo totálně nenávidí. Stává se to v tý chvíli, kdy už je to hotový, ale ještě se to nedostalo k lidem. Tehdy tim filmem nejvíc opovrhuju, protože mi sebral dlouhej kus života atd..“

Šimon Šafránek: Já jsem nedávno mluvil s nějakou holkou, který se RPO líbily...

Radim Špaček: „No vidiš, no! Děkuju. Byl jsem takovej naštvanej a přišlo mi to zbytečný. Nic neřešící, v kontextu toho, co se dělo v politice a společenskym životě vůbec. Tak jsem se za to trochu zastyděl a chtěl jsem tam (na zahájení LFŠ 1998- pozn.red.) říct: ‘Ano, slibuji, že už nebudu dělat jenom takovéhle filmy- pohádky pro dospělé, jak jsem to nazval, ale chci se zabývat i tím, co se děje ve společnosti.’ Navíc ten Dostál tam měl nějaký pindy, takže mi přišlo celkem vhodný vyhlásit tam, že chci dělat anarchistickej projekt.
No a je to (DO- pozn. red.)ono.. je to film, který se zabývá násilím a otázkou, jaké by bylo ideální uspořádání společnosti, je tam to rozvrstvení mládeže a vztah většinové společnosti k ní, k StB, komunistům.“

Tajemný vlakŠimon Šafránek: Bude to mít i nějakej normální příběh?

Radim Špaček: „Kluk zdrhne z domova, jeho táta kandiduje do parlamentu a von se přidá k nějakejm squaterům, který pořádaj demonstraci proti transportu živejch zvířat a na tý demonstraci zabijou jeho kamaráda. On to má natočený na videokameře, protože studuje žurnalistiku a policajti z něj tu kazetu chtěj dostat, protože je to jedinej důkaz a von samozřejmě pořád zdrhá. Zároveň se brání propadnout násilí. Ale neni to žádná duchařina, žádná inťošina, nebo jak se to řiká.“

Šimon Šafránek: Snaží se nepropadnout násilí vůči čemu?

Radim Špaček: „Vůči násilí samozřejmě.“

Šimon Šafránek: Násilí v tom smyslu, že on nechce násilí páchat?

Radim Špaček: „Přesně tak.“

Šimon Šafránek: A proč by měl?

Radim Špaček: „Protože když ti někdo rozbije hubu jednou, tak to většinou eště přežiješ, podruhý to taky eště vydejcháš, potřetí, počtvrtý, popátý už ti trochu rupne v bedně... a jeho okolí má násilnej charakter. Víceméně každej mu dá určitou nakládačku, třeba jenom shodou okolností. Pořád to prostě schytává a jde vo to, zkoumat mez, kdy se člověk nasere a jde si koupit kvér, no. Nebo jestli se rozhodne, že odpovědí na tohle je dát taky někomu do huby. A vlastně jestli potom z násilí vůbec existuje cesta zpátky.“

Šimon Šafránek: Mluvils tu hodně o politice. Myslíš si, že je důležitý zabejvat se ve filmu přímo politikou=> cpát se do ní hloubš, než jenom reflexí doby?

Radim Špaček: „Myslim, že to neni nějak extra důležitý, ale alespoň někdo by to dělat měl. A myslim, že u nás to nikdo nedělá.
Navíc, vzpomeň si na 70. léta v USA, kde vznikaly jeden za druhym filmy jako 3 dny Kondora, Všichni prezidentovi muži.. Aféra Watergate a FBI a CIA, a otázka, jestli jsou to tajný služby, nebo jenom nástroje. Dneska se tam nic takovýho už nedělá, až na chudáka Stonea, kterej se do toho furt sere. Teďka eště ke všemu musel vodložit ten novej projekt vo Noriegovi..
Myslim, že asi zrovna neni období na takovýhle filmy. Amerika je teď asi nepotřebuje. Ale u nás, deset let po převratu, by něco takovýho vzniknout mohlo. Chybí to tu. Když si to vezmeš: nejdřív přišla vlna těch americkejch filmů, když se jich všichni nabažili, přišla vlna, jak já řikám bezproblémovejch českejch filmů a myslim si, že i ta už pomalu začíná opadat.“

Šimon Šafránek: Jak se vlastně díváš na současnej českej film?

Radim Špaček: „Českých filmů se mi líbí málo a trošku mě mrzí, že není moc filmů ze současnosti. A když už, tak se nezabývají nijak extra ožehavými tématy. Samotáři, Ene Bene, Kanárek- myslim že víc mě z poslední doby nenapadá. Nepočítáme-li takovýto Nebát se a nakrást a tyhle deviace, to nejsou filmy, že jo.
Některý filmy se mi líběj, ale je to od kusu- Kuře melancholik se mi hodně líbilo. Myslim že to souvisí s pozorovánim okolí prizmatem násilí. Pětiletej chlapeček tam sleduje, jak podřezávaj slepice a tak... bylo to dost drsně udělaný a hodně výtvarný, takže vážně sugestivní. Jenom jim nevěřim ten titulek na konci, že nebylo ublíženo žádnému zvířetí, to myslim přehnali. Ale docela jsem fakt čuměl. Je to hodně ve shodě s tim, co bych chtěl dělat. Akorát bych to asi nedělal těmi pateticko- barvotiskovými prostředky.“

Šimon Šafránek: Oba tvý filmy jsou o násilí. Mladí muži poznávají svět (dále MMPZ- pozn. red.) o násilí okolo tebe, zatímco v Rychlých pohybech jde, podle mně, spíš o vnitřní násilí. Jak násilí reflektuješ, jak ho vnímáš? Co tě na něm přitahuje? Je to ta vnitřní forma (takovej ten lynchovskej otevřenej nůž v tobě), nebo ta vnější (když na tebe padaj bomby)?

Radim Špaček: „Já se přiznám, že tohle mě nenapadlo.. Napadá mě to teď, díky tvý otázce, poprvý. Ten třetí film (DO- pozn. red.) se snaží propojit násilí, které se odehrává okolo tebe s tím tvým vnitřním bojem- máš se přidat, nebo ne? V tom prvnim filmu (MMPZ- pozn. red.) to bylo jasný, že jo. Ne, že by to bylo černobílý, ale ve válce jsou lidi který umíraj a přitom umírat nechtěj. Superman V tom druhym (RPO- pozn. red.) to bylo o těch vnitřních, vyšinutejch momentech lidský existence. Tohle by mělo bejt vyloženě o tom tvym boji- jestli vzdorovat, případně jak vzdorovat.
Vlastně, bojovat proti násilí, to dost je protimluv, že jo? Já neřikám, že znám nějaké řešení, to vůbec. Ale nepřipadá mi vhodné rezignovat a točit si nějaký....“

Šimon Šafránek: Jakej druh násilí tě přitahuje. To vnější, nebo to vnitřní?

Radim Špaček: „Mě fascinuje, jak se normální, slušný lidi masově připojej k akci, která je vyloženě špatná. Nemusíme chodit daleko, do druhý světový, kdy celej německej národ zblbnul, totéž se děje v tý Jugošce, kdy je celej národ pošašenej kvůli nějakejm nacionalistickejm heslům a lidi, který jsou jinak celkem normální a slušný, se zbláznili a začnou zabíjet svý sousedy. Přijde mi to nepochopitelný. Ne vyjímečný, pořád se to vrací. Myslim, že každej v sobě má násilí a nějaký atavistický zvířecí pudy. A myslim si, že aby tomu člověk nepodleh, tak má cenu to neustále zpytovat. Pořád se ptát jestli to děláme dobře, nebo ne.“

Šimon Šafránek: Mě by zajímalo, jak se k násilí stavíš sám, jak se s nim vyrovnáváš. Pomocí vlastní víry, nebo jsi nábožensky ovlivněnej, anebo jestli.... něčím jiným...?

Radim Špaček zdraví DO KINA!Radim Špaček: „Jsem teďka v časopisu Patron četl rozhovor se svym spolužákem Aurelem Klimtem, kterej tam jen tak mimochodem prohodil, že se cítí být buddhistou. To je věc, za kterou jsem se předtim trošku styděl. Tady je teď nějaká New Age vlna, všichni si vozej sochy nějakejch indickejch bůžků a studujou nějakou pochybnou literaturu, která mi příde občas vadná. Myslim třeba Timothy Learyho, kterýmu jsem fakt nepřišel na kloub, vůbec nevim vo čem ten chlápek mluví. Ale když jsem dělal se Spáčilovou rozhovor do MF, tak jsem řekl, že Rychlé pohyby očí jsou filmem pro latentní buddhisty. Chtěl jsem naznačit, že buddhismus na mě má velkej vliv.
Hrozně rád cestuju. V místech, který jsem si dřív zamiloval: Rusko, Balkán, byli lidi strašně přívětivý a hodný. Ale cejtil jsem, že jak se otočim, tak na 50% tu kudlu v zádech můžu mít. Jenže v tý Indii to tak neni. Tam jsi seš naprosto jistej, že se ti nic nestane, pokud nevykolejí vlak, že jo nebo tě nepřepadne nějakej extremista. Je tam miliarda hrozně usměvavejch a nenásilnejch lidí. To mě asi v poslední době nejvíc ovlivnilo v přemejšlení o tom, že jde, aby se lidi bez násilí obešli. To jsem řekl blbě. Je to hrozný heslo.
Jsem teda ovlivněnej buddhismem a taky anarchismem. Řešil jsem, jak ty věci propojit. Protože anarchismus by neměl bejt, že si lidi dělaj co chtěj a je bordel. To je samozřejmě uplně mylná představa, stejně jako že by snad anarchisti byli levičáci..“

Šimon Šafránek: Chystáš se na září?

Radim Špaček: „Jak jako?“

Šimon Šafránek: Anarchisticky myslící lidi, mi většinou řikaj, že se těšej...

Nostradamus v ulicíchRadim Špaček: „No... myslim že odpor se dá vyjádřit i jinak, než že na někoho hodim vajíčko. Mi příde uhozený, že tzv. anarchisti by proti něčemu chtěli bojovat pomocí násilí. To je to nejtrapnější, co jde. Anarchie s násilim nemá nic společnýho. I když je to v dějinách tak zakotvený, v souvislosti s těma atentátama, dřív.“

Šimon Šafránek: Já si myslim, že opravdová autonomie, nebo anarchie spočívá v tom, že oni nejsou ty násilný, násilná je společnost, který se nelíbí ty squaty, polorozpadlý domy na kraji města, se kterejma stejně nemá sílu něco dělat...

Radim Špaček: „S tim vůbec nepolemizuju. Já myslim, že společnost je hodně krutá a hlavně cynická. K mladejm lidem vůbec, k autonomům... je to zbytečný. Stejně tak je uplně pitomá nová vyhláška o zákazu žebrání na Praze 1. To je něco naprosto skandálního. Společnost je krutá k lidem, který tvořej menšinu.
Já teda nevim, co se v tom září stane, ale jestli přijedou nějaký americký šílenci, tak to asi bude maso. To neni v pořádku, že jo. Já nemam nic proti sprejerům, ale když nějakej blbec posprejuje barokní barák je fakt uhozený. Nemam nic proti, když se sprejuje po sídlištích, nebo v metru. Příde mi to aspoň pěkný. Jenže musíš znát tu míru. Ale možná si nabiju baterky a pudu točit, protože se mi to může hodit do filmu, jako nějaký dokumentární záběry. To je tak všechno.“

Šimon Šafránek: Jak to ty vidíš s tou anarchií?

Radim Špaček: „V Indii jsem potkal Petra Kavana, toho sochaře, a on mi řek: ‘Když dáš anarchii řád, tak máš přece buddhismus.’ A to mi přijde strašně legrační, jak to jednoduše pojmenoval, co maj tyhle dva styly života společnýho. To nenásilí a existenci/ neexistenci řádu. Že jo tam kde neni řád shůry danej musí nastoupit o to větší zodpovědnost. Aby lidi, který jsou ochotný žít bez řádu, měli zodpovědnost, aby se nic nebezpečnýho nesemlelo. Na to, podle mně, společnost zralá neni, stejně jako nebyla v sedmnáctym století zralá na demokracii.“

Šimon Šafránek: Mě přijde docela zajímavý, jak se tu bavíme o násilí a nenásilí... ale vlastně i natáčení filmu je násilí (stejně, jako jakákoli jiná činnost). Je to tvoje násilí na jinejch lidech a tvoje násilí na sobě samym.... Bavíme se tu o násilí, ale když to vezmeme ad absurdum, tak je to strašně pokrytecký, protože lidská existence je založená na násilí.

Radim Špaček: „To si myslim taky. Ale jsem tolerantní k násilí, které lidi podstupují dobrovolně. To je ta přijatelná mez. Ale jinak máš pravdu. V Indii jsou lidi, který se plazej po čtyřech a odstraňujou broučky z cesty, přes obličej maj síťku, aby ani jednu mušku omylem nevdechli, ale...“

Šimon Šafránek: Pak je přejede autobus...

Radim Špaček: „No.. každej má tu míru někde jinde, že jo...
Zpátky. Vlastní násilí a nenásilí.... Je to jako kdybych sledoval pohlavní styk masochistky a sadisty, nepřijde mi na tom asi nic zvláštního. Nejspíš by mě to eroticky nevzrušovalo, ale asi bych proti tomu nic neměl..“

Šimon Šafránek: Když už to bereme fakt absurdně, tak teda sex je taky založenej na násilí... mlátí se tam násilná zběsilost a to, čemu se řiká láska, což mě připadá jako absolutní ne-násilí.

Radim Špaček: „Myslim že emoce blízká lásce je nenávist..jak zpívá Nohavica: ‘Láska je nenávist a nenávist je láska’...“

Šimon Šafránek: Jenže já nevim co je to láska, kdybys řek touha, tak to chápu, ale láska nevim... Co je to láska?

Radim Špaček: „Já nevim no...“

Šimon Šafránek: Já to fakt nevim...

Radim Špaček: „Soubor všech pozitivních citů..láska.“

Šimon Šafránek: Já jsem teď v tom stavu, kdy jakmile dosáhneš svý touhy, tak tě přestane bavit. Opustíš jí. Jak Nick Cave zpívá ve From Her To Eternity: ‘Kdybych jí dostal tak po ní toužit přestanu...(a to nechci)’ .. Možná teda, že láska přijde potom, jako taková spokojenost.. ale možná.. jestli zase spokojenost neni usedlost..

Radim Špaček: „Myslim, že to moc zužuješ. Já myslim, že Cave je dodneška takovej puberťák, že vono je to fajn psát vo tom, dělat vo tom filmy a psát písničky, ale s láskou to moc společnýho nemá.“

Šimon Šafránek: Vztáhnul jsem to k touze, ne k lásce...

Radim Špaček: „Láska je podle mě ten pocit jestli jseš na tomhle světě správně, jestli máš rád sebe, jestli máš rád i jiný, jestli jseš schopnej něco obětovat, a teprve když tohle všechno sečteš dohromady, je to, myslim, láska.
Milostná láska je samozřejmě uplně skvělá. Moc často ale nesedá. Teď se mi to stalo, asi poprvý v životě. Vždycky jsem to měl taky tak, že když jsem dostal, co jsem chtěl, tak to přešlo. Přišlo mi to uplně pitomý. Teďka poprvý v životě se mi stalo, že se to prohlubuje, čim dál tim víc.
Kdyby mi to někdo řek před pěti lety, tak mu nevěřim, ale teď to zažívám na vlastní kůži a jsem z toho uplně vytřeštěnej.“

Šimon Šafránek: Zajímalo by mě, jakým uměním se cejtíš bejt ovlivněnej. A nejde mi teď o to, co rád posloucháš, mám na mysli niternou ovlivněnost. Člověk poslouchá nějakou hudbu, a přitom doopravdy hluboce je ovlivněnej hudbou jinou...

Radim Špaček: „Přiznám se, že třeba výtvarným uměním nejsem tknutej vůbec. Až na Hieronima Bosche, o kterym stejně všichni prohlašujou, že jeho věci nejsou obrazy, ale filmy. Zatim se mě výtvarný umění jednoduše vůbec nedotklo. Snad až časem... Z filmů mě nejvíc ovlivnila Věra Chytilová a Andrej Tarkovskij. Jsou naprosto protikladný, i protikladný k tomu, co dělám já. Ale celej svuj život nemaj extra výkyvy a jdou si za svym. Pořád bojujou za jednu myšlenku, analyzujou jí a zkoumaj, a to je mi hodně blízký. Co se týče muziky, to je hodně široký, hodně rozmanitý. Ale asi nejvíc mě ovlivnil Phil Glass. Jeho hudba k Powaqquattsi a Koyanisqquattsi. Je to tak geniální spojení filmu a muziky, že do tý doby jsem nic podobnýho neviděl.
Ale doporučuji internetovou stránku www.nfi.cz...

Šimon Šafránek: To víže jo!!

Radim Špaček: „Tam mam oddíl Idoly, a mam tam všechny..“

Šimon Šafránek: Máš tam i naší stránku vo Caveovi?

Radim Špaček: „To tam někde bude určitě taky...mam tam všechny věci, který mě více, či méně ovlivnily, všechny místa, města, kapely, filmy..“

Šimon Šafránek: Hele, film spojuje všechny druhy umění a mluvil jsi teď o výtvarnym umění, o filmu, o hudbě, jak jsi na tom s literaturou?

Radim Špaček: „Měl jsem takové období, kdy jsem měl rád A. P. Čechova. Hodně mě ovlivnil. I když to není regulérní literatura, jsou to dramata. Občas to člověk ale vidí zahraný daleko hůř, než jak je to napsaný. Čechov byl asi nejlepší. Mam ho mnohem radši, než třeba Shakespearea, ten to má tak pěkně napsaný, jak hollywoodskej film. Svár dobra a zla, trochu pohádka, je to pro mě komerce. Čechov se zamejšlel nad těma hlubojkejma věcma, měl k tomu myslim i podmínky- Rusko na přelomu století asi fakt směřovalo k něčemu šílenými. O těch 17 let pozdějc se to nejspíš projevilo. Společnost, která nefungovala a on to popsal tak, že se na to kouknem dneska a vidíme, že tahle společnost je stejná, jako ta tehdy. Potom William Saroyan. Měl jsem období, kdy mě strašně moc bavil Bukowski.“

Šimon Šafránek: Mě přišlo: první Bukowski- jo fakt sranda, druhej taky, ale pak..ono je to všechno uplně stejný...

Radim Špaček: „No jo. Mě to došlo asi tak napopátý, protože jsem do toho byl fakt hodně zabranej... nezapomenutelný pro mě bylo setkání s knihou Hollywood, kterou jsem čet při natáčení Mladejch mužů.. cokoli jsem tam přečet, se nám stalo. V jednu chvíli nám ten projekt zastavili, nedali nám peníze a jemu se tam stalo to samý. O dvě kapitoly dál se mu to znova rozjelo. A nám za čtrnáct dní dali prachy a mohli jsme točit dál. Byla to úžasná souhra- to se mi už nestalo, aby to co jsem čet, se zrovna dělo.. teď už to nečtu, ty povídky jsou na jedno brdo, stačí přečíst tři věci a máš s Bukowskim vystaráno..“

Šimon Šafránek: Je myslim úžasný, když něco čteš a zároveň to samý žiješ. Jsem včera editoval nějaký svý povídky,
(já si teda nechci dělat reklamu..)


Radim Špaček: „No selfpromotion musí bejt.“

Šimon Šafránek: Jsem někdy před rokem napsal povídku, která se mi asi před tejdnem stala. Tehdy jsem si myslel, že je to vylhaný. Najednou si ale uvědomíš, že to vylhaný neni a přijde ti, že ten text funguje.. máš takový pocity taky, nebo jak dosahuješ toho uměleckýho sebeuspokojení?
Nemluvim teď o tom základu, kdy všechno umění děláš ani ne vlastně kvůli sobě, jako spíš protože jsi. Četl jsem v nějakým rozhovoru, jak Cave povídal, že Birthday Party fungovala tak, že to nebyly jeho myšlenky, ale -obrazně řečeno- že vyřval to, co mu řikal bůh. Já s tim souhlasim. Myslim si totiž, že základní myšlenka nepochází od tebe, ona se do tebe dostane a ty jsi akorát to hrdlo, transformátor.
Takže se tě ptám spíš na ten- když už se bavíme tak nějak internetově-feedback... jakej druh feedbacku, nebo hudebně- zpětný vazby, tě naplňuje uspokojenim?


Radim Špaček: „U toho prvního filmu jsem měl radost z toho, že jsem mohl těm lidem říct něco, co nevěděli, ty fakta, události, který nechtěli, nebo nemohli slyšet a touhle formou se to mohli dozvědět. V novinách si tosice taky mohli nějak poskládat, jenže když už tam vidíš slovo muslim, tak už to tě nějak ovlivní, už si něco představíš, a eště ve většině případů záporně. Zatimco v tom filmu vidíš sympatickýho mladýho blonďáka, kterej se chová jako Američan z Beverly Hills a teprv potom se dozvíš, že je to muslimskej chlapec, který má problém z toho, že se mu nechce na vojnu.
Takže přetvářet ty zažitý klišé, který má člověk v hlavě.
Totéž jsem se pokusil udělat v tom druhém filmu, a tam už to ani ode mně ani od obecenstva nebylo tak jednoznačný, ale i tam mě potěšilo, že za mnou přišli lidi, když už jsem byl třeba úplně dole z těch reakcí a řikal si: ‘To je v prdeli, už to snad nikde ani ukazovat nechci’, a přišla za mnou nějaká ženská, a uplně jí to dostalo. Řikala, že zažila něco podobnýho, že ani nevim, ani nemůžu tušit, co to s ní provedlo. Tak když ti někdo tohle řekne a ty na tý tváři vidíš, že to myslí vážně, tak to s tebou pěkně pohne. Něco tak vážnýho bych ani neplánoval, že jo... jde o to, jak ty řikáš, něco ze sebe vyblejt a najednou vidíš, že teda celkem předpokládaně tě za to lidi zprcaj, ale pak příde někdo, že ani nemůžu tušit, co to s nim udělalo, tak docela zalapáš po dechu.. a ty si pak eště řikáš jestli vlastně tohle bylo, co jsi chtěl. Tak to je takovej feedback na druhou, kdy ty máš feedback na to, co ti řekla..feedback na feedback..to je fakt nejlepší.
A ne jako na párty že za tebou někdo příde a ‘Tohle bylo dobré’, ‘Tohle bylo blbé’. I když mam pocit, že Češi maj speciální vlastnost, že maj potřebu ti sdělovat, co je na tom co děláš špatně. To je hrozně zvláštní.“

Šimon Šafránek: Pro mě je teda nejhorší, když lidi vůbec nereagujou, když nikdo nereaguje. Když přijdou a řeknou cokoli, tak tě to třeba nasere, i když mě osobně ani moc ne, protože...

Radim Špaček: „No..spíš zklame.“

Šimon Šafránek: Jo, ale když už někomu řeknu, že se mi to líbí, tak to myslim doopravdy.

Radim Špaček: „A nemrzelo tě, že jsi na toho Cavea na koncertě řval, že ty písničky jsou sračky?“

Šimon Šafránek: Nemrzelo. Protože já myslim, že je důležitý bejt upřímnej. Alespoň v tý svý branži. Víšco, když jsme v přibližně ve stejný branži, tak sám sobě jsem schopnej ospravedlnit si, že ti řeknu, že se mi tohle nezdá dobrý... protože líbit a nezdát se dobrý, to jsou jiný věci, že jo.

Radim Špaček: „Já s tim mam celkem problémy, protože se pokládám za poměrně upřímnýho člověka, ale ne že bych chodil za někym a sděloval mu, že se mi to nelíbilo.“

Šimon Šafránek: Takle, já nemyslim, že bych za někym chodil a řikal, hele tohle byla fakt blbost, co jsi udělal..

Radim Špaček: „Myslim že je nutný mít v tý upřímnosti míru, se mi teď stalo, že za mnou Na zábradlí přišli nějaký dva kluci a: ‘Zahejbej očima, zahejbej očima’, tak jsem zahejbal a oni: ‘To hejbání bylo daleko lepší, než celej tvuj film, to byla hrozná srágora, to se nám vůbec nelíbilo’, tak to si užíváš, když uděláš film, ztratíš na něm 4 roky života a pak tohle. Ale to je celkem běžný.. v tý upřímnosti je myslim nutný mít míru.“

Šimon Šafránek: To je jasný. Kromě toho teda, ty lidi řikaj jestli se jim to líbilo, což je uplně něco jinýho, než když ti někdo řekne: ‘Já si myslim že tohle tam moc nepatří, tohle se ti povedlo’. Když se teda eště vrátim k tomu koncertu (Nick Cave solo, Lucerna 18. 11. 99- pozn. red.)... bylo tam pár písniček, ze kterejch sem byl fakt nadšenej a myslim, že jsem to dával dost hlasitě najevo. Kromě toho, když prostě udělá z rockový rychlý skladby melodrama, tak to je fakt divná věc.

Radim Špaček: „Zkouší no..“

Šimon Šafránek: Ale jo, dobře, dávat vlastním starejm skladbám novej kabát je zajímavý, třeba, ale ne za 1600. I když to je záležitost 10:15, že tu ten koncert byl 2x dražší než jinde. Jo, je supr, že se Cave hejbe. Ale připadá mi ten jeho vývoj stejnej, jako kdybys Mladý muže teď natočil znova.....

Radim Špaček: „Na Barrandově.. v kulisách..“

Šimon Šafránek: Myslim že ty věci maj cenu v tý době a atmosféře, ve kterýs je dělal..stejně se k tomu vracíš, podvědomě, ale remaky ..to je přece šílený.

Radim Špaček: „No, mě včera napadlo udělat remake Cikáni jdou do nebe. Jenže aby tam byla Věra Bílá a jezdili tam ve škodovce..jsem to hned zase zavrh. Já taky remaky nemam rád, vyhejbám se tomu. Nechci dělat nic takhle znova...“

Šimon Šafránek: To bylo jenom k tomu koncertu, že jo. Dělat remaky sebe sama..vykrádáš sám sebe. Hustě.

Radim Špaček: „To jo. Až začnu vykrádat sám sebe, tak mi dej do huby..haha.“

Šimon Šafránek: Chceš našim čtenářům nejmilejším eště něco říct?

Radim Špaček: „No, že internet je skvělé medium a chystám..., vlastně, no, jsem si vzpomněl, chystám internetovej film....blablabla, jak se zamilujou dva počítače. Finiš.“

Šimon Šafránek: Dík&GudLak.

Dokina.cz nabízí nejpřehlednější program kin na českém internetu. Programy kin sledujeme nejen v Praze a Brně, ale i v dalších městech, jako jsou Ostrava, Olomouc, Hradec Králové, České Budějovice, Plzeň a na mnoha dalších místech. Stejně tak vedle nejznámějších sítí Cinema City a Cinestar přinášíme i programy menších kin po celé České republice. Náš program kin je vždy kompletní a přehledný, takže snadno zjistíte, na jaký film a do jakého kina zajít.