Nacistická okupace přinesla i mimořádný tlak na tehdejší celebrity, zvláště pak v umění a sdělovacích prostředcích. Měly se stát součástí propagandistické mašinérie – a často podléhaly. Pro filmaře jde o téma stále atraktivní. V tuzemských podmínkách se můžeme pochlubit několika výmluvnými tituly, vesměs televizními: do uměleckého prostředí doby protektorátní byly zasazeny snímky již pozapomenuté (z přelomu 80. a 90. let například Herec nebo Klauni a vlastenci), za nejvýznačnější položku ovšem považuji Frýdovu a Filipovu inscenaci Kat nepočká (1971).

Snímek Marka Najbrta Protektor rozehrává okupační dilema téměř modelově. Předvádí stále více se hrbící hřbet rozhlasového reportéra, jenž s trochou alibismu (považuje se za slušného Čecha, jenž nehodlá poklonkovat více, než je bezpodmínečně nutné) stoupá po žebříčku popularity. Ale i bezmoc jeho židovské ženy, jejíž slibně se rozvíjející herecká kariéra po okupaci rázem skončila. V okamžiku, kdy po atentátu na Heydricha vypukne otevřený teror, muž, vracející se z milostného záletu, přijede na náhodně uzmutém kole, které se nápadně podobá tomu, po němž nacisté zuřivě pátrají...

Protektor (název symbolizuje dohlížení a útlak, protože Heydrich se tu jen z dálky mihne) se zaměřuje na napjatý vztah rozkládající dosud spokojené manželství. Zatímco Emil (Marek Daniel) prožívá bouřlivé časy v rozhlasu, polichocen zájmem veřejnosti i sličné novinářky, a nebrání se příležitostným flirtům, jeho Hana (Jana Plodková) zůstává nuceně uzavřená mezi čtyřmi stěnami. Ze záchvatů beznaděje ji vyvádějí jen kradmé návštěvy u promítače v blízkém kině, jenž jí marně vyznává lásku. Vlastně jen tady, když se dívá na oživlé černobílé stíny, připustí focení svých aktů nebo v ulicích, kde vyběhnuvší ve svátečním se nechává fotit u cedulek „Židům vstup zakázán“, prožívá chvilku oddechu, neřkuli dobrodružství.

Režisér se pokouší dopodrobna – i s pomocí kameramana Miloslava Holmana – postihnout nejen tehdejší reálie (účesy, kostýmy, bytové zařízení...), ale také mentalitu, zvyklosti, houstnoucí ovzduší, kdy iluze o vzájemné vstřícnosti s novou vrchností záhy vystřídá tvrdý příkaz. Zachycuje různorodé typy, od lehkovážného sabotéra, který nedoceňuje bezohlednost nepřítele, přes pestrou plejádu lidiček, kteří zavírají oči před děním kolem sebe, až ke zjevným slouhům a kolaborantům.

Protektor věrohodně přiblížil, jak se kdysi natáčely filmy (včetně „avantgardní“ víceexpozice s roztočenými koly bicyklu či šlapajícími postavami, vřazené do vyprávění). Dobře je napodobená škrobeně teatrální mluva při natáčení. Vynalézavě pracuje s hudební složkou, a to nejen s dobovými melodiemi. Z černobílého obrazu se pozvolna přechází do barevného, ovšem stejně zúženého v šíři i sytosti odstínů, jako kdyby nad Prahou ležel tísnivý, sluneční paprsky nepropouštějící příklop.

Najbrt (na scénáři se kromě režiséra podíleli ještě Robert Geisler a Benjamin Tuček) nenachází nic zásadně nového v popisu zvolené doby ani osidel, v nichž se hrdinové ocitají. Přesto inscenační i vypravěčská vynalézavost, ač někdy selhává v jistotě, občas zaujme. Někdy se režisér přidržuje osvědčených schémat: z mylného Hanina úsudku vzniklé situace, kdy se ona domnívá, že ukrývané kolo souvisí s atentátem, že ji chce Emil opustit (atd.). Zde nejde o baladičnost, ale jen o tklivé melodrama. Na rozporném výsledku se v konečném součtu podílí i herecké ztvárnění, které se z valné části míjí účinkem. Oba protagonisté, na něž spadl úkol nad jejich síly, dospěli jedině k mondénní stylizaci neschopné pojmout mnohavrstevnou proměnu psýchy, opakují ploché grimasy a gesta, která zamořují televizní pořady.

Jistěže lze Protektoru přiznat, že chce do časů okupace vhlédnout jinak, bez obvyklých klišé. Avšak tyto ambice nebyly v úplnosti naplněny. Ovšem v kontextu současné české tvorby (ovšem jen současné!) patří k dílům když ne pozoruhodným, tak aspoň některými rysy oslovujícím.

Jan Jaroš